Legendární koně

Bukefalos

Altair

Amira

Tormenta

Zaldia

Bukefalos

Obsah

Prolog

21. července, 356 př. n. l.

V den narození Alexandra Velikého došlo i k jiné události, která měla velký dopad na lidstvo. Artemidin chrám v Efesu (v dnešním Turecku), jeden ze sedmi divů světa, lehl popelem poté, co ho podpálil Herostratos. Při mučení přiznal, že chtěl získat slávu za každou cenu a neviděl žádný jiný způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Byl předveden před soud a před lid, který na něj pohlížel s velikou záští a znechucením.

Kdyby však soudci a dav byli méně zaslepeni hněvem, všimli by si Sibyly, jejíž temnotou obklopenou postavu osvětlovala jen zmírající záře hořícího chrámu. Oči staré ženy se obrátily v sloup a její tělo se začalo prudce zmítat. V transu vykřikovala slova proroctví. Než upadla do několikadenního komatu, chytil ji do náruče mnich, který přežil požár chrámu. Později vyryl její slova do měděné tabulky. Mluvila hlasem, který se zdál být hlasem olympských bohů:

Velký je hněv Artemis, dcery Dia. Sama by potrestala pachatele, jež se dopustil tohoto smrtelného znesvěcení. Kdyby se nemusela věnovat jiné naléhavé povinnosti, sama by mu prohnala srdcem jeden ze svých stříbrných šípů. I nyní bohyně bdí nad narozením dítěte, které prosadí úctu k bohům v celém království pozemském. Artemis, bohyně lovu, divoké zvěře a divočiny, bohyně porodních bab a bohyně souhvězdí Velké medvědice, vzala hvězdu ze souhvězdí Kentaura a nabídla ji dítěti jako pomoc na cestě za jeho slavným osudem. Proto bude pod ochranou této bájné bytosti, napůl člověka a napůl koně, a jeho osud bude propojen s Cheirónem a koňmi.

Urážka Herostratova se však nesmí nikdy opakovat. Člověk už nikdy nesmí soupeřit s bohy. Mámení slávy a velikosti je lidskou slabostí, která už nikdy nesmí ohrozit říši bohů, ani říši lidí. Potom Artemis obdařila hvězdu ještě jinou mocí: Pokud by neštěstím její nositel podlehl šílenství nebo zuřivosti, nebo pokud by jeho ambice zvítězily nad rozumem, hvězda by zajistila jeho pád.

Dokud u sebe bude mít tuto hvězdu, žádný člověk ho nedokáže porazit. Dokud ve svém počínání bude pokorný a čestný, dokud zůstane skromný a moudrý, bude neporazitelný. Pokud však sejde z cesty, pohltí ho Diova zloba.

V tu chvíli dítě, které se později stane Alexandrem Velikým, jedním z největších dobyvatelů světa, poprvé vykřiklo.

Přes bolest porodu královna Olympias, Diova kněžka a ambiciózní manželka Filipa II. Makedonského, uslyšela věštkyni Artemis a její znamení. I přes vyčerpání se však na jejích rtech objevil vítězný úsměv. Která matka by svému dítěti nepřála výjimečný osud? S pomocí bohů udělala vše, co mohla, aby Alexandr dosáhl vzdělání a postavení, které mu bylo předurčeno. Měl naplnit její vlastní sny o moci a věčné slávě. Nevěřila varování Sibyly. Má-li se Alexandr těšit ochraně bohů, proč by se měl chovat skromně a umírněně? Stane se nejvýznamnějším mužem v dějinách, vůdcem armád, kterého budou uctívat navěky.

Když porodní bába podala novorozeně matce, Olympias ho vzala do náručí a něžně ho objala. Potom ucítila, jak se jí do krku zarývá něco ostrého. Když dítě dala dál od těla, všimla si bronzové hvězdy, kterou svíralo ve své pěstičce. V tu chvíli poznala sílu hvězdy. Tento předmět byl určený jen a pouze Alexandrovi. Olympias si myslela, že věštkyně promlouvala pouze k ní a věřila, že nikdo jiný o hvězdě neví. Porodní bába ale hvězdu zahlédla a Olympias nemohla riskovat prozrazení tohoto tajemství. Jedové zuby hadů, kteří Olympias v noci hlídali, se postaraly o její rychlou smrt. Hvězda patřící Artemidě, dceři a poslu boha Dia, se stala tajným symbolem příslibu bohů, jenž měl Alexandra učinit neporazitelným a nesmrtelným.

Na pozůstatcích původního Artemidina chrámu byl v polovině čtvrtého století př. n. l. vybudován chrám druhý. Ten později vyplenili Ostrogóti v roce 263 n. l. a v roce 401 n. l. byl vypálen křesťany. Císař Justinián ho definitivně zničil tím, že nechal odebrat některé ze sloupů a použil je na stavbu Velkého

paláce v Konstantinopoli. Stejně jako mnoho jiných po něm, i Justinián strávil dlouhou dobu tím, že se snažil rozluštit slova vyrytá do měděné destičky, kterou našel na jednom z kamenných sloupů. Kdo by nechtěl získat hvězdu od všemocných bohů? Vyryté proroctví ukrýval ve svém paláci zamotané do obrovského byzantského koberce shovaného v rozlehlé knihovně i s dalšími poklady.

Ať už to byla náhoda, nebo osud, Alexandr ve svých třiadvaceti letech projížděl Efesem a dokonce Řekům nabídl zlato na obnovu chrámu. Místní lidé se ale báli a nabídku odmítli. A tak pokračoval na své cestě a nikdy neupřel zrak na měděnou desku připevněnou na jednom ze sloupů v celle, vnitřní svatyni chrámu.

- 1 -

Síť

„Utíkej z Babylonu přes písky a následuj vodu, boží slzy bílého zlata a krev na kamenném Diově chrámu“... „Profesore Temudjine, pokud poslední jezdec z armády Alexandra Velikého svěřil úlomek hvězdy kněžím v Diově chrámu, neodpovídá to naší rekonstrukci cesty, kterou se podle nás vydal. Kolem roku 326 př. n. l. a do doby, než byla říše rozdělena po Alexandrově smrti v Babylonu zhruba v roce 323 př. n. l. rozdělena mezi jeho generály, nemůžeme v této oblasti najít žádné historické ani geografické stopy chrámů věnovaných Diovi. V každém případě by trvalo roky odkrýt pozůstatky skryté v písku, jako třeba v Gerase v Jordánsku!“

„Johne, Diův chrám v Gerase je římský, ne řecký, stejně jako mnoho takzvaných řecko-římských pozůstatků po Alexandrově smrti,“ vysvětluje profesor trpělivě.

„Já vím, pane profesore, jen začínám být zoufalý. Hannibal má čtyři z pěti úlomků Alexandrovy pečeti a

nevěřím tomu, že se nám podaří poslední úlomek získat dřív než jemu...“

Členové sítě, kteří jsou po náročném zkoumání vyčerpaní, se zdají být zcela ohromeni Johnovými závěry. Potom tíživé ticho prolomí ženský hlas.

„Profesore?“

„Ano, Leylo?“

„Vezmeme si to od začátku. Jsme přesvědčeni, že jezdec nesoucí úlomek překročil syrskou poušť. Víme, že ji přešel směrem na jihozápad a vyjížděl z Babylonu. Nedostal se ale ke Středozemnímu ani Rudému moři. To znamená, že oblast hledání se zužuje na oblast mezi jihem Sýrie, severozápadem Saudské Arábie a Jordánskem. Aby v těchto pouštních zemích přežil, musel se vydat cestou, kde je pravděpodobný výskyt vody a vyhledával těch pár studní a oáz, které jsou často několik dní cesty od sebe. Musel narazit na kočovné kmeny, které cestovaly v karavanách od jednoho vzdáleného města k druhému a po cestě rozšiřovaly svou víru. Je možné, že se ztracený jezdec

bloudící neznámou zemí setkal se zástupci jiného boha, který se podobal Diovi?“

„Leylo, ty jsi génius!“ vykřikla Salonqa. „Karavany převážely ‚boží slzy bílého zlata‘, vzácné kadidlo z dnešního Ománu do Egypta a Mezopotámie. Bohatí Nabatejci, kočovný národ, jehož jméno pochází ze slova ‚nabat‘, neboli ‚voda vycházející ze země‘, měli na stezce s kadidlem monopol. Ovládali techniky, jak nalézt, skladovat a ukrývat vodu v poušti.“

„Jakého boha uctívali?“ přerušil ji Pablo. „Existuje nějaký chrám nebo socha místního Dia?“

„Nejvyšším bohem byl Dushara, bůh hory,“ odpověděl John. „Nabatejci nezobrazovali své bohy v lidské podobě, ale vztyčovali obdélníkové kameny na místech, která považovali za posvátná. Říkali jim ‚baetyly‘, neboli posvátné kameny. Při obřadech třináct kněží pokropilo posvátný kámen krví obětního zvířete. To by vysvětlovalo ‚krev na Diově kamenném chrámu‘.“

„A hlavní místo uctívání byla Petra v Jordánsku,“ dodala Leyla rozechvěná nadšením. „Petra je na seznamu světového dědictví UNESCO. ‚Skála‘ ve zlatém a růžově rudém pískovci, kde Nabatejci skrývali své bohatství. Nepřístupné město ukryté v labyrintu žulových propastí. Místo izolované od přírodních cest obklopené věžemi ze skalních výstupků tyčící se nad strmými stěnami. Díky úzkým údolím a průsmykům je nedobytné...

„Pošlu vám mapy Petry,“ řekl John. „Pokud se náboženský obřad na počest Dushary konal na vrcholu hory, pak by průvod kněžích a věřících přinesl baetyl a bezpočet obětí do chrámu v dolní části města, který jsem označil šipkou. Pokud jsou naše závěry správné, je tu šance, že je úlomek pečeti pořád tam. Profesore Temudjine, řekněte členům UNESCO, ať do chrámu nikoho nepouští!“

Právě v tu chvíli se profesor, který je obvykle tak neotřesitelný, najednou zdá být rozrušený. Zvedne ruku a naznačuje ostatním, aby se

utišili. Jeho oči se upírají jinam. Připadá mi to jako věčnost, ale nakonec znovu promluví.

„Právě se objevila hrozná zpráva. Několik výbuchů neznámého původu právě zničilo většinu pozůstatků Petry. Je mi líto...“

V tu stejnou chvíli vysoko v oblacích probíhá jiný rozhovor.

„Dobrá práce. Dohodnutá částka byla převedena na stanovený účet.“

Muž ukončí hovor přes satelitní telefon a v jeho očích se zableskne uspokojení. Nad Jordánskem ve svém soukromém letadle sedí John Fitzgerald Hannibal a usmívá se. Špičkou ukazováčku hladí trojúhelníkový kus bronzu, jediný obsah vyztuženého kufříku, který by přežil výbuch rakety nové generace. Na hodnotě památky světového dědictví UNESCO mu vůbec nezáleželo. Její zničení umožnilo zkorumpovaným archeologům z Hannibalovy nadace pro lidskou historii získat poslední úlomek hvězdy Alexandra Velikého. Teď už mu nic a nikdo nezabrání provést jeho plán...

- 2 -

Bavorsko, Německo

Letadlo konečně začíná klesat a Hannibal se dívá z okna na věže svého hradu Schattental, „údolí stínu“. Je to budova s bohatou historií, která dříve patřila potomkovi rodiny Ludvíka II. Bavorského. Pak ji za tučnou částku odkoupila společnost Hannibal Corp a proměnila ji v laboratoř. Letadlo konečně vlétá do hlubokého údolí mezi dvěma horami a míří k hradu, který pochází z období romantismu. Architektura této stavby je ale poměrně různorodá. Původně byl hrad postaven v románském stylu, ale postupně na něm přibývaly další prvky a nyní se pyšní řadou neogotických a byzantských doplňků. Je zasazen do srdce lesa vysokých černých borovic a obklopen ohromnou terasovitou zahradou s několika fontánami. Napravo od ohromného hradu stojí budova ze dřeva a kamene podobající se velké stodole. Strop je ale mnohem vyšší, než tomu v horách běžně bývá. Zelená tráva kolem budovy je neposekaná, pocuchaná a nerovnoměrná. Jdou v ní vidět mýtinky rozbité země, což naznačuje přítomnost zvířat. To potvrzuje i

elektrický ohradník. Přestože v tuto chvíli se tu nic živého nevyskytuje, očividně tu někdo pracoval na tom, aby zde mohla žít zvířata. V zadní části hradu je uzamčená, tmavá kamenná budova, která se podobá stodole a také zeje prázdnotou.

Nad hradem se s krajinou bije přistávací plocha, kterou zde postavili kvůli cestám zaměstnanců Hannibal Corp a samotného Hannibala. Jeho kumpáni ho spěchají pozdravit, zatímco Hannibal trpělivě čeká, až se vyklopí schůdky letadla, a vychutnává si vlhký, čistý vzduch a vůni mízy, mechu a trávy, která je pro Bavorsko tak typická. Rychle se však vrací do reality, náramek na jeho zápěstí vibruje a oznamuje nově příchozí zprávu. Podívá se na obrazovku svých chytrých hodinek, kde se zobrazuje fotka Nadi s tetou a strýcem na letišti v ruském Vladivostoku.

„Dobrá práce, Filipe,“ odpovídá.

Potom Hannibal zamíří ke vchodu do hradu a přes automatický padací most vstoupí do obrovské vstupní haly v gotickém stylu. Na příchozí shlížejí hrozivé

chrliče a zvuk kroků se odráží od vysokých stropů. Hannibalovy zablácené boty špiní byzantský koberec pokrývající celou podlahu. Tento nález si přivezl z výpravy do bývalé Konstantinopole, když putoval po stopách Alexandra Velikého. Prázdné židle lemující stěny čekají na neexistující hosty. Křišťálové lustry lemují cestu vytyčenou půlkruhem sloupů a osvětlují místnost, do které už neproniká přírodní světlo přes vitrážová okna, jelikož byla nahrazena neprůhledným tvrzeným sklem.

Potom Hannibal pokračuje po točitém schodišti osvětleném slabými žárovkami na stěnách. Vstupuje do přechodové komory, která se otvírá pomocí tří samostatných klíčů. Nejdřív Hannibal položí špičku ukazováku na skener, pak vyťuká kód do digitálního rozhraní a nakonec jasným hlasem řekne:

„John Fitzgerald Hannibal.“

Dveře se pomalu odemknou a za nimi se skrývá kruhová chodba vedoucí kolem hlavního schodiště. Hannibal rychle prochází chodbou těsně následován jednou z jeho goril v

černém obleku. Míjí obrovskou místnost plnou obrazovek, kde tři zaměstnanci pečlivě sledují činnost všech osob v hradu, každou místnost i okolí hradu, všechno díky desítkám všudypřítomných skrytých kamer. Skupinka mužů pokračuje kruhovou chodbou a vchází do druhé, kompletně prosklené místnosti. Nejspíš to bude laboratoř. Všude jsou stoly a obří chirurgické nástroje, lidé v bílých pláštích a maskách, zkumavky, mikroskopy, počítače a panely se schématy genomů a rovnicemi, které spojují šipky. Aniž by věnoval jediný pohled probíhající práci v laboratoři, pokračuje dál až na konec chodby a otočí se. Osobní strážce se zastaví a otočí se k Hannibalovi zády, aby měl soukromí.

Na levé straně schodiště pokračuje dolů do dalšího patra. Před ním jsou dveře velmi podobné dveřím od trezoru. Spousta pístů a mechanických západek a zámek připomínající kormidelní kolo. Hannibal přichází blíž a opatrně se vyhýbá jednomu z dlažebních kamenů uprostřed chodby. Z košile vytáhne klíč ve tvaru osmicípého kříže připevněný k platinovému řetězu a zasune ho do klíčové dírky

uprostřed zámku. Jeho strážce trpělivě čeká, zatímco Hannibal uchopí kolo dveří od trezoru a provede odemykací sekvenci otáčením doprava a doleva. Chodbou zazní rychlá přerývaná sekvence cvakání prozrazující Hannibalův spěch.

Dveře se pomalu odemykají a s hlasitým syčením otevírají. Za nimi se ukrývá malá kruhová místnost s kovovými prvky. Uprostřed místnosti na stole z černého sopečného kamene leží válcovitý stroj. Hrany osvětluje jemné zlaté světlo a uprostřed je dutina ve tvaru pěticípé hvězdy. Stroj obklopuje několik elektronických stojánků zakrytých skleněnými kopulemi, ve kterých jsou vystavené předměty ne větší než lidská ruka.

Hannibal obchází stroj uprostřed a jde směrem ke stojánku v zadní části místnosti. Pohne páčkou na boku stojánku a objeví se numerická klávesnice.

Jeho prsty rychle vyťukávají kód, který odemkne vnitřek kopule. Uvnitř je malý trojúhelníkový otvor, do kterého vloží pátý a poslední úlomek hvězdy, který právě vytáhl z

kufříku. Pak se obrátí na strážce a jeho hlas se třese vzrušením:

„Christiane, přines šampaňské.“

Udělá krok dozadu a jeho ruka tiskne prázdný kufřík, zatímco se kupole pomalu zavírá. Jakmile zámek cvakne, spokojeně si oddychne.

„Konečně je vše připraveno.“

- 3 -

Někdo klepe na dveře kanceláře, kde Hannibal znovu čte měděnou tabulku ukradenou z pokladu císaře Justiniána. Má věřit mumlání šílené stařeny kdysi ve starověku a brát její varování vážně? Ne, určitě ne, říká si, zatímco klepání na dveře nabírá na intenzitě. Hannibal se rozhodne odpovědět a naštvaně pokládá tabulku na hromadu schémat a map na jeho stole.

„Co je?! Co se zase děje?!“

„Pane, je sedm hodin.“

Hannibal skoro ztratil pojem o čase. Zvedne se z hnědého koženého křesla a rychle uklízí hromady papírů na oválném stole z dubového masivu, který stojí uprostřed místnosti. Vypne malou stojací lampu zastrčenou v rohu dvou stěn lemovaných policemi plnými knih. Pak zamíří směrem ke zdroji hlasu. Přitom za sebou opatrně zavře velké, kovem vyztužené dveře. Následuje svého strážce a spěchá dolů po schodech věže. Přitom si vůbec nevšímá střílen a nepravidelných kamenů, které tvoří stěny věže, ani známek

stáří na schodech, jejichž hrany jsou za ta léta ošoupané do hladka. Na mysli má jedinou věc: konečný úspěch jeho plánu po letech práce, výzkumu, obtíží a násilí.

Přesto se Hannibal snaží vyčistit si hlavu, protože ví, že když jeho mysl zastírá příliš mnoho myšlenek, když je ustaraný nebo neklidný, zvíře to okamžitě vycítí a nenechá ho přiblížit. Schodiště ústí do obrovského prostoru recepce, kterému dominuje nástropní freska inspirovaná Sixtinskou kaplí. Pokrývá celé stěny i podloubí až dolů k podlaze z bílého mramoru. Komody se zásuvkami, stoly a židle z jiné doby stojí na svém čestném místě, přestože už léta nikomu neslouží. Hannibal míří k hlavnímu schodišti a zvuk jeho kroků se odráží od mramoru.

„Christiane, jdi zkontrolovat, jestli je venku všechno připravené.“

Po vyslechnutí rozkazu strážce spěchá ven zadními dveřmi, které se jako všechny ostatní otevírají pouze na kód. Christian potom vstoupí do zadní budovy, ve které se ukrývá velká

dřevěná jízdárna plná okrového písku. Na prostor navazuje chodba vedoucí do boxů pro koně na pravé straně hradu. Všechno je v pořádku, žádné známky narušení. Christian nezjistil žádné hrozby zevnitř ani zvnějšku.

Hannibal sejde do druhého podzemního podlaží a otevře další dveře. Ty vedou do obrovské místnosti veliké jako celý hrad, kde je podlaha z hlíny porostlá trávou. Na stěnách jsou projekce horského lesa a pohybující se krajiny. Obvod stěn chrání elektrický drát, který je díky práci Hannibalových techniků permanentně magnetizován. Automaticky odpuzuje jakoukoli postavu nebo předmět, který se k drátu přiblíží. Člověk by se tu cítil jako v pasti a to i přes spoustu keříků a květin rozmístěných náhodně po celé místnosti. Světlo působí přirozeně, ale poněkud bledě, jako by byl šedý, zamračený den.

Hannibal bere do ruky ohlávku z háku na konci schodiště a zapíská v naději, že upoutá pozornost svého cíle. Od kamenného stropu se odráží zvuk kopyt a Hannibal postupně mezi stromy rozpoznává siluetu koně. Kupředu

náhle vyběhne hřebec. Je skoro dospělý a celý černý kromě bílé hvězdy na čele. Je to zvíře úchvatné síly a elegance. Jeho černá hříva za běhu elegantně vlaje a je naprosto dokonalá. Svaly se mu zatínají pod lesklou, rovnoměrnou srstí a jeho zářivé oči sledují vetřelce s nebývalým odhodláním.

„Bukefale, pojď ke mně,“ snaží se ho Hannibal přivolat šeptem.

Zvíře se pomalu přibližuje a Hannibal natahuje ruce a ukazuje koni ohlávku na znamení míru a dobré vůle. Bukefalos něco tuší a zastaví se. Cítí totiž myšlenky zaplavující Hannibalovu mysl a jeho skrytou nervozitu, vnímá stres a spěch člověka před sebou. Hannibal se přibližuje krok za krokem, ale s každým jeho pohybem kůň ustupuje a podupává. Hannibal se snaží vyvarovat jakýchkoli prudkých pohybů a soustředí se na to, aby vypadal co tak klidně a přívětivě, jak jen to je možné, ale marně. Bukefalos dál ustupuje, chodí v malých kruzích a znovu a znovu podupává. Uši má sepnuté dozadu a mrská ocasem. Hannibalovi dochází trpělivost a i koně se nakonec zmocní strach. Zdá

se, že nešťastného hřebce není možné ovládnout, ale Hannibal se rozhodne k poslednímu pokusu. Otočí se a předstírá odchod, což Bukefala uklidní. Hannibal udělá dva kroky směrem ke schodům, ohlávku nechá sklouznout dolů a pevně drží otěže. Pak se prudce otočí, aby se mohl vymrštit a chytit se krku koně.

Pak se pokouší Bukefalovi ohlávku nasadit, ale hřebec se zuřivě vzepne a odhodí Hannibala na zem. Pak odběhne pryč a schová se mezi stromy, daleko od tohoto člověka a jeho klamavých taktik.

Frustrovaný Hannibal je vzteky bez sebe, u něj tak nevídaná věc, a zuřivě mrskne ohlávkou o zem. Pak se otočí a jde najít jediného muže, který je schopný zvíře ovládnout. Sergej Tkačev, který ho kdysi dávno, když byl ještě malý kluk, naučil jezdit na koni...

- 4 -

Hannibal Sergeje vyruší od čtení v jeho pokoji na vrcholu jedné z mnoha hradních věží. Ten jeho příkaz okamžitě poslechne. Ví, že nemá na výběr. Čím dřív splní svou misi pro „dědice“, tím dřív bude moct jet domů a shledat se znovu s dcerou a rodinou. Se zatnutými zuby vzpomíná na přísahu, kterou dal Hannibalovu otci před jeho smrtí. Vybavuje si ten den v Moskvě, kdy dědic přišel se zprávou o otcově smrti, a nakonec na lakonický a panovačný telefonát, ve kterém na něj Hannibal naléhal, aby se vrátil zpět do Baskicka a na místo té strašné nehody. Sergej byl vždy tichý muž a vždy držel slovo. Ale slib, který dal Hannibalovu otci, že bude vždy chránit jeho syna a sloužit mu, ho přichází draho. Utěšuje se myšlenkou, že alespoň jeho dcera Naďa je nyní v bezpečí u tety a strýce.

Sergej schází dolů, aby se setkal s Hannibalem. Na stejném místě, kde Hannibal před chvílí zažil hořké selhání. Bez jakékoli známky překvapení Sergej pomalu obhlédne celou umělou zahradu, až zahlédne obrys černého hřebce schovaného v houští.

Hannibala poprosí, aby šel zpátky až ke stěně schodiště. Pak vezme ohlávku a jde směrem za zvukem nervózního oddechování za iluzorní ochranou stromů. Jde pomalu a nespěchá, zhluboka se nadechuje a vydechuje, aby reguloval svůj dech.

Mezi dvěma buky zahlédne černého hřebce. Všechna čtyři kopyta pevně na zemi, je pozorný a opatrný. Je to poprvé, co mu Hannibal zvíře ukázal. Až doteď ho vždy zvládl sám. Snažil se hříbě zaučit, dal si záležet na tom, aby si zvykl na jeho přítomnost. A mladý hřebec už dokonce dovolí nechat se odvést na louku nebo do jízdárny, aby mohl procvičovat svaly přivázaný na lonži. Dnes ale Bukefalos vypadá příliš znepokojeně kvůli Hannibalově rozpoložení, než aby ho k sobě pustil blíž.

Sergej postupně rozeznává nádherné stvoření osvětlené chladným sklepním světlem. Tento hřebec je nejkrásnější kůň, kterého kdy viděl. Dokonale rostlý se zářivou srstí a hedvábnou hřívou. Z jeho očí vyzařuje inteligence a odhodlání. Silný oř, hrdý a statečný, hodný velkých válečníků a prastarých král.

Podobá se tolik obdivovaným koním ve starověkém sochařství. Hřebec je dokonale symetrický, nemá žádné viditelné vady, zdá se být až příliš dokonalý. Je na něm něco zvláštního, jako by nebyl z tohoto světa. Sergeje přemáhá znepokojující pocit, jakoby něco bylo špatně, jakoby sem ten kůň nepatřil. Hřebec kontrastuje se svým okolím natolik, že vypadá skoro jako herec před zeleným plátnem. Zaříkávač koní však nemá jinou možnost a nemá ani čas na další přemýšlení. Musí Hannibala poslechnout a koně mu přivést.

Sergej instinktivně rozumí jeho touze utéct, nebo bojovat, pokud útěk nebude možný. Rozhodne se ukázat, že není hrozbou a že hřebce nebude tlačit do kouta. Sergej jde pomalu dopředu, aby se hřebci ukázal, ale nezastrašil ho. Pak se zastaví a tiše na něj zavolá. Bukefala to zaujme a začne poklusávat v půlkruhu se sklopenou hlavou a přitom si od Sergeje udržuje bezpečnou vzdálenost. Jedno ucho nastražené směrem k zaříkávači stojícímu teď bokem tak, aby se na koně nedíval, ale zároveň k němu nebyl zády. Hřebec sleduje, jak je tento člověk vnímavý. Sergej šeptá a

přizpůsobuje své chování slovům. Mluví nízkým, chraplavým tónem ruského jazyka, který je uklidňující. Hřebec se zastaví, vztyčí obě uši a poslouchá.

„Bukefale, já ti neublížím. Podívej se, nebudu narušovat tvé území. Respektuju tě a rád bych, abys respektoval i ty mě. Nemusíš se bát a můžeš jít za mnou.“

Kousek po kousku cítí, jak se kůň zklidňuje, zvědavost vítězí nad nedůvěrou. Bukefalos udělá krok dopředu, pak další, další a další, až nakonec dojde k Sergejovi, který trpělivě čeká. Tiše si odfrkne a pak opře čelo o Sergejovo rameno. Ten ho hladí a děkuje mu za důvěru. Potom pomalu vezme ohlávku do jedné ruky a druhou se přibližuje k jeho krku, uklidňuje ho a povzbuzuje a pak ohlávku nasadí koni na hlavu.

Sergej se otočí k Hannibalovi, Bukefala drží za otěže a doufá, že mu Hannibal neublíží. Ví, že hněv a šílenství, které v tomto muži vidí, ho může vyprovokovat k hrozným činům vůči ostatním, ať už koním nebo lidem. To se koneckonců projevilo i v minulosti. Jakmile jsou vedle sebe, přikáže Hannibal Sergejovi:

„Drž ho ještě chvíli, nechci aby zase utekl. Pojď za mnou.“

Sergej přikývne a jde za Hannibalem, který jde rychlým krokem... ke zdi! Překvapený Sergej dál následuje Hannibala, ale nerozumí tomu. Hannibal sáhne na stěnu a opře se o jeden z nepravidelných kamenů. Kámen zajede kousek do stěny a otevře tajný průchod. V něm je výtah, do kterého by se vešlo nejméně dvacet lidí. Hannibal vejde dovnitř a Sergej i s Bukefalem za ním. Výtah je plný sladké vůně éterických olejů. Dveře se zavřou a Hannibal něco nastavuje na malém ovládacím panelu. Vypadá to jako hypermoderní nákladní výtah. Zdá se, že vůně Bukefala uklidňuje. Předtím sebou totiž cukal při každém podivném zvuku výtahu. I Sergej a Hannibal se na cestě k povrchu cítí uvolnění.

Výtah krátce zapípá a otevřou se dveře do stodoly, která k Sergejově překvapení slouží jako stání pro koně. Na podlaze jsou rozprostřeny dokonale čisté piliny, dřevěné stěny dostaly voskovou úpravu, nikde žádná pavučina nebo hmyz. Hannibal

otevře vnější dveře stodoly, bez zeptání vezme Sergejovi otěže z rukou a táhne koně za sebou. Bukefalos zjistil, že je teď vydán na milost Hannibalovi a začne škubat za ohlávku, ale Sergej zamumlá pár uklidňujících slov a podaří se mu koně uklidnit a přimět k pohybu.

Z údolí pomalu mizí poslední paprsky světla. Sluneční zář už zalévá jen pohoří na západě. Uběhne několik minut a všichni tři tiše a trpělivě čekají, aniž by se na sebe navzájem podívali. Když se poslední paprsek ztratí ve tmě, Hannibal přitáhne Bukefala k sobě a odhodlaným krokem vyrazí na nyní už tmavou louku.

Sergej Hannibalovi nerozumí. Proč je v podzemí umělá louka, když má hrad obrovské pozemky? Proč pouští Bukefala ven pouze po setmění? Pak mu to najednou dojde. Říkal si, že světlo v suterénu bylo poněkud slabší. Měl z toho pocit, jako by byl v přírodě, ale bez slunečního světla! Hannibal dělá všechno co může, aby Bukefalos nepřišel do kontaktu se slunečním světlem. Sergej si vzpomene na příběh prvního setkání Alexandra Velikého a jeho koně a

najednou si uvědomí souvislosti. Po zádech mu přeběhne mráz. Ten kůň se jmenuje Bukefalos, stejně jako bájný kůň Alexandra. A Hannibal se chová, jako by to opravdu byl ten kůň z legendy. Bojí se, aby Bukefala nevyděsil jeho vlastní stín, proto nedovolí, aby taková situace vůbec nastala.

Sergej přemýšlí, jak se Hannibal dostal tak daleko. Jeho dětský obdiv k dobyvateli Alexandrovi se proměnil v posedlost, v šílenství. Z toho zjištění je v šoku. Najednou se obává, co všechno má tento muž v plánu. Jeho paranoia a nenasytné ambice už teď neznají žádné meze. Jakmile Hannibal odváže Bukefalovi ohlávku, hřebec se rozběhne přímo kupředu a hlasitě řehtá. Když dorazí k elektrickým ohradníkům, začne divoce vykopávat a stavět se na zadní, jako by chtěl vyzvat kohokoli, kdo mu brání v útěku z tohoto vězení. Pak se Hannibal otočí k Sergejovi. Na tváři strašidelný výraz a zlověstný úsměv.

„Teď už chápeš. Budeš tu se mnou muset pracovat, dokud se nám nepodaří vyřešit tento malý... problém. Začneme zítra.“

Takže Hannibal chce mít kontrolu nad tímto hřebcem, chce se stát jeho pánem a sám to nedokáže. Stejně jako Bukefalos se chce Sergej vzepřít vzteky a uprchnout ze svého vězení, ale ví, že to neudělá. Nemůže si dovolit nic riskovat. Co kdyby pak Hannibal ohrožoval Naďu nebo rodinu.

- 5 -

Kancelář profesora Temudjina, Univerzita v Ulánbátaru, Mongolsko

Naďa si horečně mne oči. Ani během letu z Vladivostoku do Ulánbátaru se jí nepodařilo usnout ani na chviličku. Je posedlá myšlenkou nalézt svého otce, zaříkávače koní Sergeje, který uvízl v Hannibalových spárech. Musí se spoléhat jen sama na sebe. Ale jak dokáže mladá ruská dívka bez peněz a bez pomoci zjistit, kde v celém širém světě ukrývá nepolapitelný Hannibal jejího otce s hřebcem Zaldiou?

„Dej si trochu čaje, Naďo. A zkus prosím něco sníst,“ naléhá Salonqa a podává jí talíř koblih.

Dívka v sobě dusí vzlykání. Odstrčí stranou papíry, na které neobratně kreslila obrazy ze vzpomínek na ten hrozný moment, kdy se ocitla uvězněná v řídící místnosti v Hannibalově hradu v Baskicku.

„Bylo tam tolik obrazovek, vjemů a zvuků. Tolik sem se bála. Nemůžu si vzpomenout na nic z toho, co jsem na obrazovkách viděla nebo slyšela. Je mi líto...“

Profesor Temudjin se na ni laskavě usměje a posbírá listy papíru. Pak je podá mladíkovi, který sedí vedle něj a před sebou má grafický tablet.

„Tyto informace jsou velmi užitečné, Naďo. Náš kolega Kushi bude z tvých kreseb dál vytvářet modely a podaří se nám vytvořit jejich digitální verzi. Dovednosti Kushiho a všech ostatních v síti nám umožní posunout se dál. Navrhuji, aby sis teď odpočinula.“

„To nemůžu!“ naříká Naďa a rukama si prohrabuje rudé vlasy. „Můj otec je v nebezpečí. Až s ním a Zaldiou Hannibal skončí, budou pro něj dál užiteční asi jako staré ponožky. Zbaví se jich!

„Nemůžeš jim pomoct, když jsi úplně vyčerpaná,“ řekne Salonqa rozhodně. „Pojď si lehnout na gauč vedle do pokoje. Pokud usneš, vzbudím tě za dvacet minut.“

Naďa rezignovaně vstává ze židle a jde za Salonqou. Najednou se z reproduktorů nad počítačovou obrazovkou ozve rozrušený dívčí hlas.

„Počkejte! Mám skvělý nápad!“

Všichni se obrací k Leyle, která jim volá přes počítač z Káhiry v Egyptě. Na druhé obrazovce Johnův obličej najednou vypadá mnohem pozorněji. Americký přítel Leyly velmi dobře zná její „skvělé nápady“, které tato neskutečně energická a spontánní dívka chrlí. Jsou opravdu geniální... někdy!

„Mohla bych jí dát sladký polibek!“

Ostatní členové sítě shromáždění kolem stolu profesora Temudjina, ať už skutečně nebo virtuálně, vypadají zaskočeně. Battushig se z Massachusetts ptá:

„Leylo, ty chceš Naďu políbit?“

„Neeee! ‚sladký polibek‘ je název salonu krásy mé tety. Když je klientka vystrašená z voskových pásků, nabídneme jí hypnózu! To se člověk úplně uvolní a nechá všechno plynout. Potom klientky často mluví o svém životě nebo vypráví nejhříšnější

tajemství do nejmenších podrobností! Teta říká, že mi to opravdu jde a...“

„Já nikomu nechci vyprávět svůj životní příběh!“ protestuje Naďa.

„Můžu tě vést tvou fotografickou a sluchovou pamětí, Naďo. Můžeme vytvořit jakési selektivní „obrazy“ a tvoje podvědomí bude schopné popsat, co jsi viděla na těch obrazovkách. Když jsi byla v řídící místnosti, tvůj mozek zaznamenal obrovské množství informací a uložil je hluboko do podvědomí. Mohla bych je vytáhnout na povrch. Pane profesore, vy byste mohl směrovat otázky a Kushi by mohl aktualizovat modely vytvořené z Nadiných nákresů, souhlasíte?“

Kushi tázavě pohlédne na profesora Temudjina, který souhlasně kývne.

„Pokud tedy Naďa souhlasí a dovolí mi ji zhypnotizovat, tak už stačí jen najít pohovku!“

Naďa vypadá velmi křehce a poněkud ztraceně. Dívá se na profesora jako na záchranné lano a důvěra, kterou v ní vzbuzuje, jí trochu uklidňuje. Jemně pokrčí rameny.

„Pokud je to nejlepší šance, jak najít mého otce, tak myslím, že stojí za to riskovat vyzrazení mých největších tajemství!“

Naďa se položí na pohovku a Salonqa ji zakryje dekou. Na druhé straně světa se Leyla soustředí, má přivřené oči a pomalu dýchá. I když je v každodenním životě plná energie a nápadů, dokáže se také intenzivně soustředit.

„Jsem připravená,“ zamumlá Naďa.

Leyla začíná s hypnózou. Mluví pomalu hlubokým hlasem.

„Tvůj dech je stále hlubší a hlubší. Tvá mysl následuje vzduch proudící skrze tvé tělo, do břicha a potom nahoru do hrudníku. Potom pomalu vydechuješ nosem, vyháníš vzduch nejdřív z hrudníku a potom i z břicha. Jsi stále těžší a těžší, cítíš, jak napětí v tvém těle mizí, postupně od prstů na nohou až po konečky prstů. Teď cítíš uvolnění ve tváři, potom na týlu, na krku a v celé páteři. Celé tvé tělo je teď uvolněné...“

Leyla kontroluje, jestli Naďa dýchá pomalu a pravidelně a pak přechází do další fáze, kdy bude uvolňovat její mysl.

„Naďo, teď po tobě chci, aby ses soustředila na pozitivní vzpomínku, na něco příjemného. Plavání v teplém oceánu, jízda vysokou trávou, potlesk publika po představení v cirkuse, které se ti opravdu povedlo...“

Na Nadině tváři se objeví spokojený úsměv. Vypadá jako malá holčička, sebevědomá a rozzářená. Mumlá dětským hláskem:

„Tati, dokázala jsem to! Už jsem velká holka. Jela jsem na tygrovi a proskočili jsme hořící obručí a vůbec jsem se nebála!“

Leyla se dojetím usměje, ale pokračuje profesionálním hlasem a povzbuzuje Naďu, aby tuto příjemnou vzpomínku nechala být a směřovala svou mysl k Hannibalově velínu v Baskicku.

„Teď jsi v místnosti plné obrazovek. Nemáš strach, víš, že se z

místnosti dostaneš. Obrazovky se zapínají jedna po druhé. Vyber si ty, na kterých je les s černým hřebcem, budovy nebo třeba hrad...“

Po chvíli Naďa promluví svým normálním hlasem.

„Obrovské tmavé borovice, spousty. Hluboké údolí mezi horami. Na dně je čtvercový hrad se čtyřmi věžemi. Velké zahrady. Mluví tam lidé, nerozumím tomu, co říkají.“

Leyla slyší ve sluchátku Salonqu, jak říká:

„Může zopakovat, co ti lidé říkají? Možná bych přišla na to, ze které země pochází jejich jazyk.“

Leyla tiše přikývne a požádá o to Naďu. Ta se soustředěně zamračí a s velkými obtížemi vydá několik hrdelních zvuků.

„To musí být němčina!“ vykřikne Salonqa. „Pokud můžeš, zkus z ní dostat podrobnější popis toho hradu.“

Kousek po kousku se na Kushiho obrazovce utváří nákres. Všichni ostatní členové sítě ho při tom bedlivě sledují. Nadin hlas je stále slabší a slabší a zmáhá ji únava. Leyla se tedy zeptá profesora Temudjina, jestli mají dostatek informací a jestli ji může probrat ze stavu hypnózy. John najednou vykřikne:

„Myslím, že vím, kde to je! Jeden z mých strýců žil v jižním Německu a když jsem byl ještě kluk, jezdili jsme lyžovat a na výlety do bavorských hor. Ten les, ten hrad ukrytý v údolí, myslím, že už jsem to někde viděl!“

Zatímco se John ponořuje do vzpomínek, profesor Temudjin pokyne Leyle, aby „vysvobodila“ Naďu. Leyla ji jemně probudí z transu a Naďa začne něco tiše mumlat, pak rychle upadne do hlubokého spánku a lehce pochrupuje.

„Jsem trošičku ospalá...“

John otevírá na konferenční obrazovce mapu Evropy, která se přiblíží na hrad v Bavorsku a na místo, kde kdysi bydlel Johnův zesnulý strýc.

„To bude náš základní tábor. Je to dvacet minut pěšky od hradu. Setkáme se na letišti v Mnichově. Pošlu vám letenky!“

- 6 -

Bavorsko, Hannibalův hrad

„Neeeee! Owene, ne!“

Hannibal se s leknutím probudí ze své noční můry, která ho pořád pronásleduje. Srdce mu buší jako zvon a topí se v potu. Náhle se posadí v křesle a tleskne rukama. Tohle gesto zvýší intenzitu světla v jeho kanceláři, jakoby věřil, že může zahnat Owenova ducha, který se vynořil z jeho dětství a trápí ho ve vzpomínkách.

„Kdy mě už necháš na pokoji?“ křičí a hází vším, co má kolem sebe: papíry, těžítko, knihy, hrnek a sklenice vody.

Ale duchové z minulosti tu jsou proto, aby nás mučili a nemilosrdně nám připomínali naši nízkost a vinu. Ani naše pokání je neuspokojí. Nic jim nezabrání se vrátit, protože na své straně mají věčnost...

„To nedokážeš, ani kdybys chtěl!“ vysmívá se hnědovlasé dítě s podivnýma očima, každé jiné barvy.

Owen se obrací na staršího bratra, usmívá se a z jeho velkých modrých očí vyzařuje vzdor.

„Brzy budu lepší než ty, Sergej to říkal. Ukážu ti, co dokážu!“

Odfoukne si z očí pramen blonďatých vlasů a rozhodne se čelit svému strachu. Jeho starší bratr ho pravidelně provokuje, aby se snažil dokázat víc a pořád se zlepšoval. V jízdárně jsou vyšší překážky a je jich víc. Owen má strach z pádu. Ale jako vždy nechce zklamat staršího bratra a tak popadne otěže svého Connemarského ponyho a oběma patami ho kopne do boků. Poník tryskem vystartuje a míří přímo na první překážky.

„Heja! Heja!“ povzbuzuje Owen svého oře.

První překážky jim nedělají žádný problém. Poník vycvičený Sergejem Tkačevem, kterého otec zaměstnává jako instruktora, není jeho „péčí“ v podání ran do boků příliš nadšený, ale má dobrou povahu a vždy se snaží ze všech sil a

skákání je jeho parketa. Mladíkovi zcela důvěřuje a má z něj dobrý pocit. Tentokrát je ale dráha postavená trochu jinak. Je tam víc překážek, jsou stále vyšší a vyšší a také širší. Začíná ztrácet jistotu. Zatáčka je příliš ostrá, rychle se snaží vystřídat nohy, ale klouže mu to. Pak se mu podaří znovu získat rovnováhu.

Jede dál po úhlopříčce, překoná tři ploty za sebou, potom stěnu a hned za ní, příliš blízko, čeká čtvercový oxer. Poník dopadne těsně za stěnu, sebere se a odrazí se k dalšímu skoku přes překážku. Ale předníma nohama zavadí o první břevno, to padá na zem a shazuje i ostatní tyče. Owen se křečovitě drží otěží a tahá za ně jako šílenec, aby poníkovi pomohl vzpamatovat se, jenže otěže mu spíš zavazí. Poník skloní krk a překulí se dopředu. S obtížemi znovu vstává, nohy má zachycené v tyčích rozsypaných okolo jako tyčinky z mikáda. Na zádech už necítí váhu jezdce. Zmatený a ustaraný kůň se otáčí, těžce oddechuje a snaží se pochopit, proč klučík po pádu ještě nevstal a nevylezl znovu na jeho hřbet. Hoch stále leží na zemi mezi

tyčkami a převrácenými stojany. Jeho hlava je oproti tělu v nepřirozeném úhlu. Přesto má oči dokořán a usmívá se.

„Neeeee! Owene, ne!“

Hnědovlasý chlapec klečí nad svým bratrem, třese s ním jako s loutkou, které někdo přestřihl nitky, a neovladatelně pláče. Poník přichází blíž, strká do Owena čumákem a zoufale řehtá. Hannibal začne koně zuřivě mlátit do hlavy a křičí:

„Jdi pryč! Nenávidím tě, je to všechno tvoje vina, ty hloupé zvíře!“

Vzpomínky splývají dohromady, jako by je zahalil tmavý, těžký, hrozivý závoj. Ze stáje slyší výstřely z brokovnice. Otec fackuje Hannibala, až mu teče krev z nosu. Už nikdy s ním nepromluví. Matka nikdy nepřekoná svůj zármutek. Owen byl její oblíbený syn. Z toho druhého, s očima různých barev, jí tuhne krev v žilách. Internátní chlapecká škola v severní Anglii byla jako definitivní exil a trest. Ticho, odmítnutí, samota a noční můry...

Pak tu byl profesor historie na univerzitě, který pokáral studenta za to, že se posmíval Hannibalovým různobarevným očím. Vysvětlil fyziologické příčiny heterochromie, kterou lidé dlouho považovali za charakteristický znak „jasnozřivých“ čarodějů. Ti dohlédli mnohem dále, než obyčejní smrtelníci. Potom mluvil o Alexandru Velikém. Prý měl také každé oko jiné barvy. Vyprávěl o tom, jak jeden z největších dobyvatelů světa dokázal překonat pověrčivý strach ostatních i svůj vlastní strach a přemohl tuto fyzickou zvláštnost. Díky tomu, že se odlišoval od ostatních si získal úctu všech. Tímto profesor rozdmýchal v temnotě světlo, které Hannibala pohltilo.

To byla chvíle, kdy se začal identifikovat s tímto velkým stratégem a dobyvatelem. Chvíle, kdy jeho posedlost poprvé zapustila kořeny. Začal se zabývat životem Alexandra Velikého a snažil se shromáždit co nejvíce informací, aby mu porozuměl. Čím víc informací získal, tím víc se toho chtěl dozvědět. Jeho fascinace Alexandrem neznala hranice. Po dokončení studia starověkých jazyků

a historie starověkých civilizací, během kterého se specializoval na historii Řecka v klasickém a helénistickém období (před a po Alexandrových výpravách), založil nadaci pro lidskou historii a začal prohledávat všechny kouty světa a sbírat vše, co mělo něco společného s velkým dobyvatelem.

Hannibal se zhluboka nadechne, povolí zaťaté pěsti bílé napětím a ukazovákem si spraví si modrou kontaktní čočku zakrývající jeho hnědé oko. Odebere se do místnosti s vířivkou v naději, že se mu podaří zahnat obrazy v jeho mysli. Obrazy, které ho pronásledují už tolik let a které zůstávají stále stejné. Kvůli nim trpí nespavostí a během dne se mu odpočinku dostává jen minimálně. Nedokáže se oddat zdánlivě uklidňujícímu objetí spánku. Nemůže si dovolit žádnou slabost, žádnou chybu. Nikdy.

- 7 -

Andaluský hřebec Zaldia ladně předvádí v kruhu všechny tři typy chůze. I bez lonže krouží kolem Sergeje, zaříkávače koní, muže, který ho zachránil z farmy, kde s ním tak strašně zacházeli. Sergej ho vzal k sobě, ošetřoval mu rány a zklidnil jeho divokou povahu. Potom ho naučil respektu a důvěře. Dlouhá hříva se vlní v rytmu chůze. Jeho svaly se zatínají a srst se leskne jako stříbro ve světle za úsvitu. Uši má napnuté dopředu a naslouchá změnám tónu v jeho hlase, který mu teď říká, aby zpomalil a šel za ním. Okamžitě poslechne a tlačí čumákem do Sergejovy napnuté dlaně, pofrkává a je rád, že ho chválí a hladí.

Potom muž zašeptá několik slov, kterým nerozumí, ale Zaldia chápe, že bude zkoušet něco nového a že musí i dál věřit svému lidskému společníkovi.

„Můžeš jít dovnitř,“ řekne Sergej nahlas.

Zaldia zvedne hlavu. Zaslechl šustění orosené trávy a zachytil pach dalšího muže. Poznává ho a vyvolá

to v něm odpor. Uši sepne dozadu, dech se mu zrychluje, napíná svaly. Kdyby byl tygr, cenil by zuby na znamení nelibosti a výhrůžně by vrčel. Sergej ale zašeptá několik dalších slov a trvá na svém. Hřebec se tedy nakonec podvolí a nechá muže, jehož kyselý pach se mísí se strachem, vstoupit na své území a pohladit ho po krku. Muž nenavazuje oční kontakt, protože má oči zakryté černou páskou. Sergej ho hladí po čele a snaží se ho zklidnit, aby klidně stál a nebyl tak napjatý. Je neochotný, ale nechá se poplácat, pohladit po hřbetu, po hýždích a dovolí mu přiblížit se. Sergej je oba povzbuzuje, přechází k druhému muži a pomáhá mu vylézt Zaldiovi na hřbet. Hřebec souhlasí a nehýbe se, kvůli Sergejovi. Postupně si zvyká na zátěž na hřbetě i nohy otírající se o jeho boky a nechá se pohladit bez vzpírání. Když Sergej odstoupí, pomalu udělá několik kroků a zastaví se, Zaldia se na něj tázavě dívá: má se nechat vést mužem na svém hřbetě?

„Pokračuj,“ řekne Sergej klidně.

Zaldia cítí lehký tlak do boků a pohyb na hřbetě, který ho nutí jít kupředu a tak udělá několik kroků a snaží se vrátit zpět do bezpečné zóny v blízkosti Sergeje. Ten se ale otočil bokem, jakoby o koně neměl zájem. Zmatený Zaldia se zastaví a čeká na pokyny, na jakýkoli náznak, co se od něj očekává. Potom cítí, jak mu druhý muž naznačuje, aby se pohnul dopředu. Vahou se naklání směrem, kterým chce jet, a protože Sergej nic nenamítá, Zaldia se rozhodne uposlechnout. Jde, všechny smysly ve střehu. Udělá poloviční voltu, pak chodí v kruhu. Chůze je plynulá, ale stále se má na pozoru, i když je o něco méně napjatý. Pokaždé, když správně zareaguje na pokyn, dostane pohlazení a začíná se uvolňovat. Teď už pomalu kluše a znovu se pohybuje v kruhu. Potom lehce prodlužuje klus, udržuje stejné tempo v harmonii s pružným pohybem těla na jeho hřbetě. Zahlédne Sergeje, který je souhlasně pozoruje z druhé strany kruhu. Pak svou pozornost přesune zpět k druhému muži, který mu teď přikazuje změnu chodu. Hladkým pohybem přejde do trysku. Cítí, jak muž na jeho hřbetě tuhne a je z toho nervózní. Zrychlí, ale napětí brzy zmizí a váha muže se znovu přesouvá dozadu. Snaží se pohybovat zároveň s koněm, spíše než aby ho hnal kupředu. Kůň zpomalí do plynulého cvalu. Poslouchá a reaguje na pokyny, zpomaluje, mění směr, zrychluje, znovu se otáčí a nakonec zpomalí a zastaví na pokyn jezdce.

„Dobře, začíná ti věřit. Nebuď ztuhlý, jinak ho budeš znervózňovat. Ve většině případů nemůže za nehodu kůň. To jezdec ztvrdne a udělá chybu se svým jezdeckým partnerem.

Potom Sergej postaví doprostřed jízdárny dva stojany a mezi ně položí na zem tyč.

Zaldia chápe, že budou muset tuto překážku společně překonat a když dostane pokyn od jezdce, přejde do chůze směrem k tyči. Muž je na jeho hřbetě, ruce má položené na kohoutku, nohama svírá boky koně, jako by se bál, že spadne. Všechno jde ale dobře a Sergej je vyzve, ať přejdou do klusu a pak do cvalu. Nakonec zase zpomalí do kroku. Sergej potom zvedne břevno o čtyřicet centimetrů. Už to není jen tyčka na zemi, ale skutečný skok, pro silného hřebce to však bude hračka.

Kůň slyší jezdcův chraplavý dech a ztuhne, odfrkuje.

„No tak, to zvládneš. Uvolni se, musíš bezmezně věřit svému koni, být s ním jedno tělo,

jako kentaur... musíš se od všeho oprostit,“ mumlá zaříkávač koní vedle hřebce. Je to závěrečná zkouška.

Zaldia rozumí tomu, že překážka není pro něj, ale pro muže na jeho hřbetě. Začíná další okruh v jízdárně, začíná klusat, pak zrychlí do cvalu a vyrovná se směrem na překážku. Přibližují se k tyči a díky pravidelnému kroku hřebce má jezdec perfektní náběh, ale když se kopyta odlepí od země, kůň cítí, jak jezdec panikaří a prudce se chytá hřívy. Pokládá se na jeho krk, aby nespadl, a nohama se vší silou drží jeho boků. Když dopadnou zpátky na zem, muž není schopen se pustit hřívy nebo uvolnit nohy. Ale Sergej je znovu povzbuzuje.

„No tak. Věř mu. Nezklame tě. Dokáže to a ty taky. Pokud se nedokážeš pohybovat společně s ním a nepřenášet na něj svůj strach, nikdy to nepůjde.“

Cítí, jak se jezdec postupně uvolňuje. Uběhnou celé minuty. Když Zaldia ucítí lehký stisk jezdcových lýtek na znamení, že je připraven na další pokus, vyrazí cvalem kupředu.

Míří na překážku, ale tentokrát cítí, že je něco jinak. Jezdec se pohybuje hladce s ním a sleduje tyč v dálce. I když cítí jeho nohy, netlačí ho do boků. Muž vytáhl ruce z jeho hřívy. Když Zaldia přenese váhu před skokem, jezdec se pohybuje s ním, ruce roztažené jako orel plachtící po obloze. Hýbe se s ním, letí přes tyčku, zadržuje dech. Po několika vteřinách, které jim připadaly spíše jako několik minut, Zaldia konečně dopadne zpět na zem. Po hladkém přistání jezdec nepadá dozadu, ale pokračuje v pohybu s koněm.

Zaldia postupně zpomaluje a po několika metrech zastaví. Najednou se jezdec naklání dopředu a objímá ho kolem krku jako projev vděčnosti. Cítí jeho teplo. Pach lidského strachu je pryč. Uklidní se a trpělivě čeká na další pokyn.

Potom Sergej začne tleskat a vytrhne koně s jezdcem z okamžiku, který se zdánlivě zastavil v čase. Potom jezdec sesedne a sundá si šátek z očí. Z jízdárny odchází s hlasitým vítězným smíchem.

„Dokázal jsem to díky tobě, Sergeji!“

„Konečně jsi připravený. Už mě nepotřebuješ. Takže můžeme se Zaldiou odjet, jak jsi slíbil.“

„Letadlo je připravené a může Zaldiu brzy odvést zpět do Ruska. Ale ty, Sergeji, budeš muset ještě chvíli počkat. Chci, abys tady byl, když pojedu na Bukefalovi!“

- 8 -

Bavorsko, dům Johnova zesnulého strýce

Šest mladých lidí se na mnichovském letišti okamžitě pozná z videokonferencí. Zírají na sebe a jsou překvapení fyzickými rozdíly mezi tím, co viděli na obrazovce, co si představovali a co vidí naživo. Někteří jsou menší nebo vyšší, než ostatní očekávali, jiní jsou zase sebejistí nebo naopak stydliví. Něčí voda po holení nebo parfém odhaluje nečekanou povahovou vlastnost, někdo jiný má zase neobvyklý doplněk nebo část oděvu. Své poznámky si ale nechávají pro sebe, protože i přes dlouhé lety a pásmovou nemoc se všichni soustředí na stejný cíl: zabránit Hannibalovi získat neomezenou moc.

Minibus, který je vyzvedl z letiště, je vysadí asi pět set metrů od vchodu do domu Johnova strýce. Zbytek musí dojít pěšky se všemi zavazadly po cestičce zarostlé vegetací. Když míjí potok s křišťálově čistou vodou, objeví solidně vypadající budovu postavenou z kamenů v odstínech béžové, růžové a okrové. Toto místo musela být kdysi

mýtina. Břidlicová střecha statečně odolává tlaku větví z okolních stromů, které se na ní usídlily. Osmihranné kamenné desky na dvoře jsou vytesány ze stejného kamene jako dům a prorůstá mezi nimi tráva. Všude kolem je vidět, jak se příroda snaží znovu prosadit, ale stěny domu jsou silné a odolaly.

„Dovolte mi představit vám náš základní tábor,“ řekne John a otevře těžké přední dveře.

Vzduch v domě je zatuchlý. Otevírají okna a okenice, aby vyvětrali všechny místnosti. Všechen nábytek je překrytý bílými prostěradly, jako by se tu zastavil čas. Jedna z místností je plná lyžařského a turistického vybavení všech velikostí. John našel své dětské lyže a usmívá se. Battushig zatím instaluje a zapojuje IT vybavení na velkém dřevěném stole v jídelně, který je dost velký pro dvacet lidí. Všichni si sednou ke stolu.

„Dobře,“ řekne Battushig. „Teď musíme najít cestu do hradu a získat hvězdu. Zároveň musíme zjistit, co přesně Hannibal plánuje, abychom ho mohli zastavit.“

„A já bych chtěl vidět toho krásného černého hřebce,“ přeruší je Pablo.

„Dobře,“ řekne Salonqa. „Ze všeho nejdřív ale musíme najít cestu dovnitř.“

„Hannibal by nikdy nenechal takové místo nezabezpečené. Kamery jsou všude, jinak bych to místo ani nenašla. Nemluvě o všech pastích a kódech na odemykání dveří...“ říká Naďa.

„Takže jak to uděláme? Je to opravdová pevnost...“ dodá Leyla ustaraně.

„Pokusím se proniknout do hradního IT systému a převzít nad ním kontrolu,“ odpoví Battushig. „Jakmile vyřadím bezpečnostní systémy, které určitě chrání hvězdu, můžeme se dostat do hradu a vzít ji. Myslím, že se mi podaří nahackovat jejich systém a dát nám pár minut času. Pak se ale nejspíš spustí Hannibalův obranný systém a nevím, kolik času potom budeme mít.

„Stačí mi tolik času, abych se dostal do velína a převzal kontrolu,“ řekne John. „Já budu ovládat bezpečnostní kamery a dovedu tě k východu.“

„Jste blázni!“ zakřičí Leyla rozzlobeně. „Přemýšlíte jen o IT systémech. Jak si poradíte s ozbrojenou ochrankou v hradu a kolem něj? Když nám žádné kamery nebudou ukazovat, kde jsou, abychom mezi nimi mohli proklouznout, udělají s námi krátký proces!“

„A co kdybych dovnitř propašoval naše vlastní kamery?“ zeptá se Pablo. „Přivezl jsem drony. Říkal jsem si, že bychom je mohli potřebovat... a zřejmě jsem měl pravdu!“ dodá s úsměvem.

„Takže si to shrneme,“ řekne Leyla netrpělivě, „Pablo vypustí drony, Battushig nahackuje obranný systém hradu a my půjdeme dovnitř a pronikneme kolem stráží. John půjde do velína a ostatní vyrazí směrem do místnosti s hvězdou. Potom nám Battushig pomůže vypnout systém chránící hvězdu, my ji vezmeme a John nás všechny vyvede z hradu.

Přemýšleli jste o tom, jak mezi tím vším zneškodníme Hannibala?“

„A co můj otec?“ přeruší je Naďa. „Nemůžeme ho nechat napospas Hannibalovi!“

Pablo zatíná pěsti. Hannibalova krutost nezná mezí. Je odhodlaný zničit tuto stvůru víc než kdykoliv předtím. Naďa se zase snaží zadržovat slzy, které se jí hrnou do očí při myšlence na otce. Snaží se neztrácet naději, ale bojí se, že dorazí příliš pozdě a objeví něco strašného.

„Chci jít taky,“ řekne chladně. „Chci tam být a osvobodit otce. Podívat se Hannibalovi do očí, až ho konečně porazíme. Myslím, že bych mohla využít akrobatické dovednosti, které jsem se naučila v cirkuse, vyšplhat na jednu z věží a proniknout dovnitř oknem. Najdu otce. Určitě bude mít nějaké užitečné informace.“

„Půjdu s tebou,“ řekne John. „Znám tento les, najdu nám cestu mezi stromy. Mělo by to trvat jen dvacet minut.

„Já taky,“ přidá se Leyla rozhodně.

„Dobře,“ řekne Salonqa. „Zatímco Battushig bude hackovat bezpečnostní systémy, zůstanu tady a budu vás navigovat.“

„A jakmile drony dorazí na místo, přidám se k vám a budu hledat toho černého hřebce,“ přidává se Pablo.

Přeruší je hlas z jednoho z počítačů.

„A co my? Jak vám můžeme pomoct?“

Členové sítě jsou už netrpěliví a dávají jasně najevo, že chtějí při této misi také přiložit ruku k dílu.

„Pošlu vám kód, který zadáte na vašich počítačích. Otevře se dialogové okno, intranet hradu, a všichni budete na tuto adresu posílat zprávy. Když vás bude dost, můžete mi pomoct systém shodit,“ vysvětluje Battushig.

A pokud na něco narazíte, já budu váš kontaktní bod!“ doplňuje Salonqa.

Potom John popadne velký kufr a vytáhne vybavení hodné jednotky rychlého nasazení: miniaturní kamery s držákem na helmu, mini obrazovky, sluchátka, baterky, paklíče, háky na laně a diamantové řezačky skla. Když si všimne překvapených výrazů ostatních, řekne s úsměvem:

„Jako kluk jsem byl velký fanda špionážních filmů. Tohle nářadíčko by se mohlo hodit!“

- 9 -

„Vypustil jsem drony,“ oznamuje Pablo.

Jeho prsty tančí po složitém ovládacím panelu, který vypadá jako z kokpitu letadla. Salonqa a Battushig netrpělivě vyčkávají a sledují monitory s řízením dronů a Battushigovu obrazovku plnou počítačového kódu. Přes kamery dronů vidí krajinu, která se rychle míhá kolem. Černé vrcholky borovic, bujná údolí a rozlehlé zelené plochy poseté kopci.

„Kde jste?“ ptá se Salonqa Johna.

„Jsme skoro tam. Asi padesát metrů před námi vidím mýtinu. Zůstaneme schovaní mezi stromy a počkáme na váš signál.“

Nakonec droni obletí horu a v záběru se konečně objeví hrad Schattental. Vypadá jako z pohádky. Spíš než hrad vysněného prince připomíná sídlo Modrovouse... Na kraji lesa Leyla, John a Naďa sledují postup dronů na jedné z Johnových miniaturních obrazovek. Leyla údivem vykřikne:

„Wooow, to je nádhera! Shora to je mnohem lepší.“

Okamžitě přestane mluvit, protože ostatní ji probodávají pohledem. Přerušila totiž jejich intenzivní soustředění.

„Jsme skoro tam. Udělám průzkum,“ řekne Pablo.

„Poznávám ty fontány!“ vykřikne Naďa. A tohle je ta tmavá budova na boku. A brány! Místnost s hvězdou je v podzemí, ale nevím, kde přesně.“

„Podíváme se víc zblízka!“ ozve se Pablo.

Prudce zatlačí do páček ovladače a diváci se ocitají na vrcholu střemhlavého letu přímo k zemi.

„Budu zvracet...“ stěžuje si Salonqa.

„Už jsme skoro tam, Salonqo,“ odpovídá Battushig něžně a přitom divoce píše na klávesnici. „Už jen pár metrů a je to! Přátelé Sítě, právě jsem vám poslal kód. Připravte si klávesnice!“

Hannibal, který je opět schovaný ve své kanceláři, si po celou dobu prohlíží nákresy poházené po stole z masivního dřeva. Na obrovském papíru pokrytém překrývajícími se šipkami, rovnicemi, legendami a poznámkami je nakreslená pěticípá hvězda rozdělená na pět trojúhelníkových dílků s nepravidelnou základnou. Potom Hannibal bere do ruky jiný papír s další hvězdou stejných rozměrů, ale tentokrát v jednom kuse, jakoby někdo složil dohromady puzzle. Různé poznámky vysvětlují, jak je nutné postupovat.

Ticho přeruší pronikavý zvuk sirény. Někdo spustil alarm. Hannibal vyskočí a vybíhá z místnosti. Všichni jeho přisluhovači roztroušení po hradě a v jeho okolí pospíchají k hlavnímu schodišti, kde od svého vůdce dostanou rozkazy. V hlavě se mu myšlenky honí jako o závod. Hannibal sejde do přízemí a zakřičí:

„Christiane, zamkni Sergeje v jeho pokoji. Nesmí toho využít k útěku!“

Ví, že nemůže riskovat, aby narušitel nebo narušitelé narazili na Sergeje a zjistili, co se děje v suterénu. Běží do velína, kde mu jeden z mužů oznamuje:

„Někdo napadl intranet a bezpečnostní perimetr narušily létající drony.“

„Znič je, idiote!“ křičí Hannibal přes zvuk sirény. Oči mu běsní hněvem a jeho ústa pracují na plný výkon.

Technik stojící před ním začne rychle klepat prsty na ovládací panel a siréna přestane houkat.

„Tam!“ vykřikne technik a ukazuje na jeden z monitorů.

Hannibal zírá na obrazovku s přenosem z jedné z venkovních kamer a sleduje, jak drony padají k zemi jako mouchy v oblacích kouře. Jeho rty se zkroutí do spokojeného úsměvu, ale nemůže plýtvat drahocenným časem. Vetřelec nebo vetřelci mohou zaútočit každou minutu, takže má jen chvíli na to, aby všechno připravil pro případ narušení prostoru.

„Zůstaňte tady a uzavřete všechny vchody! Sežeňte všechny, kteří jsou ještě v laboratoři a zamkněte se ve velíně.“

Hannibal běží na konec chodby, odemyká vchod s kormidelním kolem a pospíchá do místnosti s hvězdou.

- 10 -

Když už jsou drony skoro u hradních věží, ozve se syčivý zvuk a obraz jedné z kamer začne ztrácet signál, až nakonec zmizí úplně. Zmatený Pablo desynchronizuje drony a s jedním z nich se vydá na průzkum místa, kde právě ztratil kontakt s prvním dronem.

Všichni v panice sledují prvního drona, který začal hořet a padat směrem ke stěně budovy a nechává za sebou kouřovou stopu. Pak se ozve další syčivý zvuk, potom další a další. Jeden po druhém všechny obrazovky s přenosem z dronů ztrácejí signál. Všech pět dronů vzplane jako komáři v lampě na hmyz.

Všichni jsou v šoku a nikdo nic neříká. Přemáhá je zklamání a strach. Selhání jejich jediného plánu jim nedává žádnou naději na úspěch mise. V náhlém zápalu vzteku se Pablo postaví a mrskne ovladačem o zem.

Leyla, Naďa a John sedí na studené zemi na okraji mýtiny, na které stojí hrad Schattental, a jsou také ztuhlí hrůzou z toho, co se právě stalo. Pokud Hannibalův obranný

systém dokázal zareagovat tak rychle, znamená to, že musí vědět o jejich pokusu dostat se dovnitř a pravděpodobně chystá protiútok nebo útěk. To by znamenalo, že už by neměli žádnou šanci ho zastavit.

Naďa popadne malou řezačku skla, kterou dostala od Johna, a vybíhá z lesa. Volá na své přátele, kteří jsou příliš v šoku na to, aby se pohnuli:

„Vylezu na věž! Musím najít otce dřív, než bude pozdě! Setkám se s vámi později!“

Naďa sprintuje směrem k hradu a rozhodne se proniknout dovnitř střechou tmavé budovy v zadní části. Když konečně dorazí ke stěně, nemůže si pomoct a musí se naposled smutně podívat k okraji lesa, kde dva její kamarádi bezmocně čekají ochromeni strachem a nerozhodností.

Vytahuje Johnův hák na laně, namotává provaz a bere ho do levé ruky. Hodí kovový dráp k obloze v naději, že dopadne na střechu malé budovy. Slyší zvuk kovu a potom škrábání. Zatne zuby a doufá, že se hák o něco zachytí. Ozve se

tlumený náraz a hluk ustane. Naďa tahá za lano a kontroluje, jestli pevně drží. Po několika vteřinách pochybování se rozhodne jít na to. Vezme lano pevně do rukou a opatrně s ním houpe zleva doprava, aby si byla jistá, že pevně drží. Udělá jeden krok po stěně, pak další a pokračuje dál směrem ke střeše. Její nohy dupou po dřevěné stěně a Naďa přemýšlí, k čemu tato poněkud novější budova slouží. Pokud máte takhle velký hrad, proč stavět velkou přístavbu a ještě k tomu ze dřeva?

Když se dostane na střechu, všimne si neprůhledných oken podél zdí, která propouští dovnitř jen malé množství světla jako filtr. Jednou rukou se drží lana a do druhé bere diamantovou řezačku se kterou dělá díru do skla. Oddělá řezačku a klepne na kruh vyřezaný do skla. Ten zcela potichu spadne dovnitř.

„Vidíte to, co já?“ ptá se Naďa do mikrofonu.

„Jízdárna! Ten kůň tady musí někde být. Vypadá to, že tu někdo nedávno byl. V písku jsou stopy od kopyt a uprostřed je skok,“ odpovídá Pablo. Dobře, šplhej dál, Naďo!“

Mladá dívka se vytáhne na střechu, zvedne hák s lanem a podívá se k obloze.

„Jsem teda pořádně vysoko,“ přemýšlí nervózně nahlas.

„To zvládneš,“ ozve se Salonqa ve snaze ji uklidnit. „Vzpomeň si na cirkus!“

Naďa s čerstvým odhodláním hází lano s hákem nahoru směrem k zábradlí, které vyčnívá ze zdi za cimbuřím. Hák přistane přesně mezi dva zuby cimbuří. Nejdříve se ujistí, že pevně drží a pak pokračuje dál nahoru. Jakmile se dostane na ochoz hradeb, zbývá už jen vyšplhat na jednu z věží. Vybírá si tu nalevo. Drobné nohy a jemné ruce strká do střílen ve stěně a šplhá nahoru jako pavouk.

Už je skoro nahoře a po cestě přes střílny zahlédla jen schodiště a opuštěné místnosti ponořené ve tmě. Začíná ztrácet naději v to, že v této věži najde svého otce. Potom narazí na okno, které zůstalo otevřené – zřejmě omylem nebo ve spěchu – to vede do

velké místnosti. Je v ní jen stůl, pohodlné kožené křeslo, stojací lampa a obrovské knihovny pokrývající celé stěny.

„To musí být Hannibalova kancelář. Jdi dovnitř. Musí tam být něco zajímavého!“ naléhá Salonqa, která chce porozumět tomu, co se na hradě děje.

Naďa chvíli váhá. Nejdřív chtěla najít otce. To byla priorita a důvod, proč vyrazila sama a ostatní nechala za sebou.

„Podívej, na stole se něco leskne!“ zvolá John.

Zvědavost a solidarita vyhrávají a tak Naďa vstupuje do místnosti. Když oběma nohama stojí pevně na zemi, rozhlédne se po místnosti. V rohu si všimne rozpadajícího se schodiště, které už se nepoužívá a pravděpodobně nikam nevede. Její otec v této věži není. Jde směrem ke stolu a všichni ve stejnou chvíli spatří záhadnou měděnou tabulku s vyrytým řeckým textem.

„Naďo, podrž ji před sebou a já to přeložím,“ požádá ji Salonqa a

mžourá na obrazovku. Předčítá proroctví Sibyly nahlas všem ostatním ve skupině.

„... Dokud u sebe bude mít tuto hvězdu, žádný člověk ho nedokáže porazit. Dokud ve svém počínání bude pokorný a čestný, dokud zůstane skromný a moudrý, bude neporazitelný. Pokud však sejde z cesty, pohltí ho Diova zloba.

„Myslíš, že se tu mluví o té hvězdě, jejíchž pěti úlomků se Hannibal zmocnil?“

„Pravděpodobně“, odpovídá Battushig. „Nadace pro lidskou historii strávila roky shromažďováním předmětů souvisejících s Alexandrem Velikým. Ale pochybuju, že by Hannibal bral Sibylino varování vážně. Zasloužil by trest od samotného Dia!“

„Dobře, můžu jít?“ ptá se Naďa.

„Ano, zkus jinou věž!“ odpovídá Salonqa.

Naďa se protáhne oknem ven z kanceláře. Chytne se lana s hákem na konci a slaňuje dolů po stěně věže.

Potom běží po ochozu směrem ke druhé věži v zadní stěně a šplhá co nejrychleji nahoru...

- 11 -

V lese vedle hradu Schattental se ozve odhodlaný hlas.

„Johne, nemůžeme tady sedět a nic nedělat. Pokud se do hradu nedostaneme předním vchodem ani po stěnách jako Naďa, tak si musíme najít jinou cestu. Pojď za mnou!“

John ani nemá šanci protestovat, protože Leyla odbíhá do lesa za Naďou.

John dožene Leylu pod zákrytem stromů a pak se opatrně blíží k jízdárně. Všimne si posuvných dveří a otevře je. Plíží se do tribun s výhledem na opuštěnou jízdárnu. Chvíli zůstanou na místě, ohromeni temnotou a tichem rozlehlé budovy. Pak Leyla zatahá Johna za rukáv a ukáže na druhou stranu od tribuny. Na jedné z dřevěných stěn je připevněný velký, široký kovový panel. Oba seskočí z tribuny do čisťounkého písku a míří směrem ke kovové desce. Hledají kliku nebo nějaký mechanismus, pomocí kterého by bylo možné panel posunout. Tlačí do něj a snaží se ho posunout do strany, ale zdá se, že těžký panel je do dřevěné stěny zasazen napevno. Potom se ozve hlas Salonqy.

„Johne, to dřevo vedle tvého pravého ramene se mi zdá světlejší. Podívej se, jestli pod ním není nějaký vypínač.“

Když položí ruku na světlejší kus dřeva, stěna se zasune dovnitř a posune do strany. Za ní se ukrývá kovová krabička, která vypadá jako panel pro zadávání kódu. Deset tlačítek s čísly a klávesa enter.

„Ehm... zná někdo kombinaci na otevření těchto dveří?“ ptá se Leyla.

„Tyhle dveře nejsou součástí hlavní sítě,“ řekne Battushig omluvným tónem. „Nemůžu je ovládat. Vyzkoušej jednoduché kombinace čtyř číslic. Tyhle jsou nejčastější: 1234 – 0000 – 1111 – 5555 – 2222 – a tak dále.“

„Ne,“ odpoví John po několika neúspěšných pokusech.

„Dobře, vyzkoušíme pár kombinací podle tlačítek na klávesnici. 2580 – 0852, potom pravý sloupec a levý sloupec.“

„Pořád nic.“

„Vyzkoušej můj PIN: 5683,“ navrhuje Leyla. „Ve slovníkovém režimu touhle kombinací napíšeš slovo ‚LOVE‘.“

Po prvotním neúspěchu se Battushig zamračí.

„Vždyť si nemůžeme být jistí ani tím, že je to čtyřmístný kód...“

„Vyzkoušej Hannibalovo datum narození,“ přeruší je Salonqa.

Je to takový narcis, že je dost pravděpodobné, že se ho ten kód nějak týká.“

Bohužel ani tato kombinace nefunguje. Potom profesor Temudjin přijde s jiným návrhem.

„Salonqo, ten nápad s jeho obsesivními sklony byl správný. Vyzkoušej tento kód: 2107356.“

John a Leyla jsou celí vykulení. Ozve se cvaknutí a kovový panel se posune do strany a za ním se objeví moderní výtah.

„Výborně, profesore!“ vykřikne Salonqa. „Jak jste na to přišel?“

„Je to datum narození Alexandra Velikého: 21. července 356 př. n. l. Leylo, Johne, buďte prosím opatrní.“

Jakmile se dveře výtahu zavřou, John a Leyla ucítí uvolňující vůni éterických olejů a výtah pomalu klesá pod zem.

„Doufám, že neskončíme v příkopu plném hadů...“ mumlá Leyla.

Když ale tlumený zvuk otevírajících se dveří oznámí, že dorazili do cíle, nečekají je hadi, ale poklidný zpěv ptáků a svěží krajina. V tajemné zahradě vládne slabé světlo, které z obrysů bujné vegetace vytváří ostrý reliéf. Váhavě udělají několik kroků po měkké, měchem porostlé zemi a bedlivě sledují jakékoli náznaky přítomnosti nebezpečných lidí.

„Teda ty jsi ale krasavec!“ vykřikne najednou Leyla.

„Ehm... je to vhodné právě teď a tady?“ zamumlá John rozpačitě.

„Nemluvím o tobě! Podívej se na něj. Je nádherný!“

Pár metrů od nich stojí krásný černý hřebec a pozoruje je spíš se zvědavostí, než s podezřením. Vypadá vyčerpaně. Potom začne smutně řehtat, až z toho člověku puká srdce. Leyla prohrábne kapsy a najde pytlík s cukrem, který si vzala v letadle. Roztrhne ho, vysype do dlaně a natáhne ruku směrem k hřebci. Potom tiše zamumlá:

„Johne, ani se nehni. A ty, krasavče, pojď blíž a vezmi si dobrotu od staré dobré Leyly, jen pojď...“

Pach těchto lidí je uklidňující stejně jako jejich chování a dívčin jemný, zpěvavý hlas ho k nim táhne. Zaváhá jen na chvilku a pak jde k nim a pustí se do sladkých krystalků v natažené ruce. Olizuje její dlaň, kde se chuť cukru mísí se slanou kůží... Leyla zvedne i druhou ruku a jemně ho pohladí na čele, na tváři a pak na krku, přitom na něj celou dobu mluví.

„Co děláš tady dole úplně sám, ty chudáčku? Proč tě schovávají v této umělé zahradě, když bys měl běhat venku, spokojený a svobodný jako Amira, moje egyptská princezna. Byl by z vás krásný pár, to jo...“

V tu stejnou chvíli se celým hradem ozývají rány do okna jedné z věží.

„Tati! Pusť mě dovnitř!“

Za sklem se objeví Sergejova nevěřící tvář. Uběhne vteřina nebo dvě, než se dostatečně vzpamatuje z šoku a doběhne k oknu. Akrobatku houpající se nad propastí vezme do náručí a obejme ji.

„Naďo! Jsi blázen, že jsi sem přijela. Myslel jsem, že jsi v bezpečí v Rusku!“

„Myslel sis, že tě nechám na pospas tomu netvorovi? No tak, vypadneme odtud a utečeme,“ doplňuje a opouští otcovo objetí a otáčí se k oknu.

„Počkej, Naďo. Je pár věcí, které bys měla vědět...“

- 12 -

Jako by se uvnitř tohoto muže, který byl vždy tak tichý a uzavřený, prolomila hráz. Slova se z něj jen sypou. Vypráví jí všechno o svém prvním setkání s Hannibalovou rodinou v Baskicku, o tragické nehodě, která Hannibala připravila o jeho nadějného mladšího bratra. O tom, jak to zničilo soudržnost jejich rodiny, a o slibu, který Sergej dal otci Hannibala před jeho smrtí. O nečekané žádosti o mnoho let později, aby Hannibala naučil jezdit na koni, nebo spíše ovládat koně. O tom, jak zjistil, že se Hannibala zmocňuje šílenství a že to zašlo tak daleko, že se nyní identifikuje s Alexandrem Velikým. Černého hřebce v suterénu pojmenoval Bukefalos po legendárním oři slavného dobyvatele. Dokonce se rozhodl pouštět koně ven pouze tehdy, až poslední paprsky světla opustí údolí.

Naďa slyší v uchu volání hlasů členů sítě, kteří ji po šokující zpovědi Sergeje bombardují vážnými otázkami, až nakonec všichni dojdou ke stejnému, znepokojivému závěru:

Před dvěma tisíci čtyřmi sty lety kůň Bukefalos, který byl považován za nezkrotného, měl strach pouze z jediné věci: ze svého vlastního stínu. Alexandr, jemuž bylo v té době sotva dvanáct let, tomuto instinktivně porozuměl. Nasedl na Bukefala a po nelítostné bitvě dvou nezlomných vůlí, se mu podařilo otočit koně směrem ke slunci. Tak se stín ztratil a zvíře se uklidnilo. Bukefalos byl jedním z těch koní, kteří poslouchají pouze jednoho pána. Nechal se vést mladým chlapcem a věrně ho doprovázel na jeho dlouholetých dobyvačných výpravách. Avšak Hannibal si nedokázal získat důvěru koní a utvořil si pověrčivý strach z toho, že černý hřebec taktéž pojmenovaný Bukefalos by se mohl vysmeknout jeho kontrole. Rozhodl se tedy, že vůbec nepřijde do kontaktu se slunečním světlem.

Takže Hannibal se připravuje na jízdu na vlastním Bukefalovi i s nově opravenou hvězdou Alexandra Velikého, aby dosáhl absolutní moci a nesmrtelnosti. A nikdo neví, co tento muž, který má už tak veliký ekonomický, politický a vědecký vliv a zároveň je očividně

psychicky narušený, udělá, jakmile získá možnost být všemocný...

Profesor Temudjin se je snaží uklidnit:

„Musíme přemýšlet prakticky. Našli jste hřebce, ale ne hvězdu. Jako první tedy musíme najít a ukrást tu hvězdu.

„Leyla a já jsme nejblíže nitra hradu,“ řekne John. „Budeme hledat hvězdu.“

„Já vám pomůžu,“ přidává se Pablo. „Než drony popadaly na zem, zahlédl jsem u základů hradu něco, co vypadalo jako ventilační šachta. Pokusím se přes ni dostat dovnitř. Battushigu, Salonqo, budete muset dávat pozor a varovat mě, pokud v cestě budou nějaké překážky nebo tam na mě bude někdo čekat.“

Co se týče Sergeje, teď když je Zaldia zpátky v Rusku a znovu se shledal se svou dcerou, chce hrad opustit co nejdříve. Naďa je na vážkách. Podařilo se jí najít otce a pokud tu zůstane déle, nic nezíská. Ale její přátelé a profesor Temudjin jsou teď pro ni jako druhá

rodina. Opustí je právě teď, když je řada na nich, aby riskovali všechno?

Zatímco Naďa a Sergej utíkají z hradu oknem a lezou dolů po laně, Leyla neochotně opouští černého hřebce a následuje Johna po hlavním schodišti.

Pokud jde o Pabla, ten už vyrazil na cestu borovicovým lesem, odhodlaný splnit úkol, který si uložil. Má takový vztek na muže, který chladně a úmyslně vystřelil na jeho klisnu Tormentu, že slíbil, že ho zničí. Ostatní členové sítě mu připadají příliš pacifističtí, příliš zbabělí. Svůj úkol musí provést sám...

- 13 -

Pablo dorazil ke spodní části hradu. Prosekává se porostem pomocí facónu, velkého nože, který argentinští gaučové nosí za širokým opaskem na zádech. Odstraní kryt šachty a vplazí se dovnitř, do tmavé, vlhké a úzké roury, která se strmě svažuje dolů. Odhaduje, že musí být pod suterénem s umělou zahradou, kde je zavřený černý hřebec. Plazí se dál a začíná cítit dezinfekci. Už je na konci šachty. V umělém přítmí vidí za mřížkou místnost plnou skříní a polic nacpaných zdravotnickými potřebami, jako je gáza, obvazy, obklady, lahvičky a zkumavky v sáčcích. Má nastražené uši a ujišťuje se, že poblíž nejsou žádné stráže. Nic, jen mechanické zvuky v pozadí, pravidelné jako tlukot srdce. Místnost je prázdná a zdá se, že vzduch je čistý. Tiše odejme mřížku a jako had vyklouzne ven do místnosti pod sebou.

Dveře jsou odemčené. Jednou rukou je pomalu otevírá a v druhé tiskne nůž. Mechanický hluk je tady silnější. Pokračuje dál chodbou, až vstoupí do jakési podzemní stáje. V jednotlivých boxech leží klisny v

různých fázích březosti. Ani jedna se nehýbe. Ale dýchají. Jsou napojeny na kapačky a na stroje měřící jejich životní funkce. Na štítcích umístěných na dveřích boxů jsou místo jmen jen čísla a grafy.

Pabla se zmocňují obavy. Pokračuje v průzkumu a snaží se je ignorovat. Vstupuje do obrovské, opuštěné laboratoře. Vypadá to, jako by někdo všeho najednou nechal, jako by pracovníci opustili laboratoř ve spěchu. Pablo má nervy na pochodu. Rozhlíží se po místnosti a když zahlédne akvária zabudovaná do stěn, nedokáže potlačit výkřik hrůzy a znechucení. Obzvláště při pohledu na jejich obsah. V průhledné tekutině plavou nehybná těla koní v různých fázích vývoje, od embryí až po novorozence.

„Může mi někdo vysvětlit, na co se to dívám?“ ptá se slabým hlasem, protože je stále v šoku z toho strašného pohledu.

Uběhne nějaká doba, než členové sítě ve sluchátkách znovu zaslechnou hlas profesora Temudjina.

„Obávám se, že se jedná o příklady experimentů genetického inženýrství...“

„Profesore,“ vykřikne rozzuřený Pablo, „vím, že genetická modifikace se dá použít k prodloužení trvanlivosti rajčat nebo aby sója byla odolnější vůči škůdcům, ale tohle! Hannibal provádí genetické experimenty na hříbatech?“

„Hříbatech, která vypadají všechna stejně...“

řekne Salonqa slabým hlasem. „Profesore, mohly by to být... pokusy... o klonování?“

Členové sítě se sevřenými žaludky poslouchají profesora, jak vysvětluje klonování zvířat. „Potřebujete kus kůže dospělého dárce, ze které se extrahují fibroblasty. Ty obsahují všechny geny dárce. Fibroblasty se pak uchovávají v tekutém dusíku, je to něco jako „kryobanka“.

Potom je potřeba oocyt, neboli budoucí vajíčko. To se získá z živé klisny... nebo z klisny,

která právě opustila jatka. Jádro s DNA nahradíte rozmraženým fibroblastem a vytvoříte embryo. Tento postup funguje v jednom z dvou a půl tisíce případů. Po sedmi dnech vývoje se mladé embryo přenese do dělohy náhradní matky. O jedenáct měsíců později matka porodí naklonované hříbě nesoucí všechny geny dárce. Ale tato těhotenství jsou mnohem rizikovější než ta normální a i přes vědecký pokrok je u klonování zvířat úmrtnost embryí a plodů stále na devadesáti pěti procentech.“

„Takže,“ pokračuje Salonqa a snaží se soustředit na čísla a přemýšlet o věcech racionálně, aby nedala průchod emocím, „pokud je klonování úspěšné, hříbě bude dokonalým dvojčetem dárce, přestože se narodilo mnohem později.“

Pabla přemáhá závrať, kterou nedokáže překonat. Když vidí všechny ty „neúspěchy“ plovoucí v akváriích a klisny napíchnuté na hadičky jako laboratorní krysy s Hannibalovými stvůrami v břichu, vztek a znechucení ho zcela ovládne. Vyběhne z laboratoře a pokračuje v hledání Hannibala. Teď má ještě větší důvod zbavit se ho jednou provždy!

Pablo dorazí k dalším dveřím. Otevírá je a ruce se mu třesou vzteky. Ovane ho ledově studený vzduch. Je to chladicí místnost, stěny jsou úplně holé. Salonqa ho upozorňuje, že tato místnost není v kamerové síti hradu a že ho nebudou moct varovat, pokud dojde k nějaké krizové situaci. Pablo zatne zuby a vstoupí dovnitř. Od nosu se mu valí pára. Za tlustým sklem vidí nějakou podivnou... sochu. Když Battushig zahlédne obraz z Pablovy kamery, vyvalí oči. Popadne Salonqu za ruku a mačká ji tak silně, že to bolí.

Vzpomíná na koně v ledu a na neuvěřitelnou podobu této sochy a koně, který i s jezdcem, jedním z vojáků Alexandra Velikého, spadl do propasti v Mongolsku, kde zůstal zamrzlý v ledu téměř dva tisíce čtyři sta let. Hannibal obešel výzkumné pracovníky mongolské vlády a odvezl si koně v chladícím letadle do Hannibal Corp v USA, kde se specializují na kryogeniku. Od té doby už nikdo o tomto objevu nic neslyšel. Pokud je tento kůň opravdu Bukefalos a pokud se Hannibalovi podařilo získat DNA ze zamrzlého koně, je možné, že by Bukefala naklonoval?

S jistým úsilím se Salonce podaří oddělat Battushigovy prsty z její ruky. Zkouší s ním zatřást, protože vypadá jako zkamenělý.

„Co se děje? Vypadáš, jako bys uviděl ducha!“

„To mi nebudeš věřit,“ odpoví po chvíli. „Ten kůň uvězněný v ledu, co spadl do propasti v Mongolsku i s Alexandrovým vojákem, to je určitě on!“

- 14 -

Členové sítě sedí před obrazem ledové sochy jako přimražení a uvědomují si, že je to opravdu Bukefalos. Skutečný Bukefalos. V akváriích, bříšcích klisen ležících v boxech... To všechno jsou klony Bukefala a černý hřebec v umělé zahradě v suterénu musí být ten povedený, dokonalý klon.

Hradem se najednou ozve pronikavý alarm. Pravděpodobně ho spustila zvýšená teplota v chladící místnosti, protože dveře zůstaly otevřené příliš dlouho.

„Zmiz odtamtud, Pablo!“ křičí Salonqa. „Ztrácíme kontrolu nad kamerami. Nesmíš se nechat chytit.“

Mladík mechanicky poslechne. Zavře dveře a jde zpátky stále ještě ohromený posledním nálezem o Hannibalových genetických experimentech s klonováním. Mučí ho dotěrná otázka. Pokud by on sám měl přístup k této technologii a dokázal provést genetickou manipulaci, podařilo by se mu vytvořit kopii Tormenty z její DNA, pokud by svým zraněním podlehla?

John a Leyla běží po schodišti z umělé zahrady do horního patra a berou schody po čtyřech. Když dorazí nahoru, dvoje ze tří dveří jsou zamčené. Poslední dveře se zámkem jako kormidelní kolo jsou otevřené dokořán. V ohlušujícím řevu sirény se mohou dorozumívat jen gesty. Přitisknou se ke dveřím z obou stran a rukama se domluví, že do místnosti vstoupí zároveň. Jenže místnost je prázdná. Naprosto ohromení přicházejí ke komplikovanému válcovitému zařízení uprostřed místnosti... Stroj obklopuje několik elektronických stojánků zakrytých skleněnými kopulemi, ve kterých jsou boxy na vystavené předměty ne větší než lidská ruka... ale všechny jsou prázdné. Uprostřed stroje vidí kompletní pěticípou hvězdu vyrobenou z bronzu s vyrytými řeckými písmeny a symboly. Přesně jako počítačová simulace, kterou vytvořil Battushig. John si opatrně prohlíží stroj. Bojí se, že hvězda bude zajištěna nějakým ochranným systémem, který by mohl být smrtelně nebezpečný. Leyla ale volí o něco přímější postup a hvězdu popadne holýma rukama. Pak zakřičí na Johna:

„Rychle, musíme se potkat s ostatními venku!“

Alarm se najednou vypne. John popadne Leylu těsně před tím, než projde dveřmi ven z místnosti a zatlačí ji ke zdi právě v čas. Směrem k nim se totiž řítí tři ozbrojení muži. Oba si na okamžik pomyslí, že je s nimi konec, ale první z kumpánů stoupne na malou desku před dveřmi a podlaha pod ním se propadne. Všichni tři strážní zmizí v hlubinách hradu. Zespodu slyší volání o pomoc, ale rozhodnou se, že je musí ignorovat a místo toho běží k východu a propasti se vyhnou velkým obloukem.

Zvuk ve sluchátkách se přerušil při spuštění alarmu, ale najednou znovu slyší Battushigův panovačný hlas. Nejdřív je slyšet chrčení a praskání, ale pak je zvuk zase čistý.

„Všichni poslouchejte, mise splněna! Okamžitě opusťte hrad!“

Battushig se snaží ze všech sil udržet komunikaci se členy sítě a Salonqa mu najednou položí neobvyklou otázku:

„Kdyby sis mohl pečeť moci nechat pro sebe, co bys s ní udělal?“

Battushig je ale příliš zaneprázdněný svým digitálním bojem a neslyší ji. Její tvář potemní. Ví, co by udělala, kdyby se musela rozhodnout. Nikdy by si hvězdu a její moc nenechala pro sebe. Nesnesla by myšlenku nesmrtelnosti a zároveň věčné samoty. Raději by si užila současnost a možná i budoucnost. S Battushigem...

Tuto myšlenka ale rychle potlačí, protože John a Leyla běží směrem k nim, když tu náhle Leyla zakopne o vyčnívající kořen a vykřikne bolestí. Vymknula si kotník. Následuje bolestivý pád k zemi. John se zastaví a běží jí na pomoc. Leyla zatne zuby a snaží se nebrečet, přestože se lehce opírá i o zraněný kotník. John jí chytne rukou pod paží a pomáhá jí v chůzi, ale Leyla ho odstrkuje a ukazuje na něco lesklého mezi kameny a jehličím. Když Leyla instinktivně nastavila ruce, aby zmírnila svůj pád, hvězda jí vypadla na zem. Teď leží na zemi rozbitá na kusy pokrytý bílým prachem. John se snaží

posbírat kousky hvězdy a strká si je do kapsy, ale Leyla kulhá směrem k němu a říká:

„Nechej toho, Johne. Není to ta pravá hvězda... je to jen kopie vyrobená z kompozitu nebo obarvené sádry. Hannibal nás přelstil.“

John se narovná a tváří se zděšeně.

„Slyšeli jste to? Hannibal musí mít pečeť u sebe. Snažil se nás dostat pryč z hradu. Musíme se vrátit a zabránit mu v použití hvězdy!“

Battushig vstane od počítače a chystá se vyrazit do hradu, ale Salonqa ho popadne za ruku.

„Bez urážky, ale nejsi v kondici na to, abys mohl Hannibala vyzvat na souboj. Mám nápad, jak mi můžete pomoct. Ty a Kushi v Mongolsku. Je to naše poslední šance...“

- 15 -

Obloha se zatemňuje. Leyla se hádá s Johnem. Její kotník by je očividně zpomaloval.

„Nech mě tady a běž. Už je skoro noc. Hannibal a Bukefalos budou moct utéct a ztratí se v lese jako švábi ve sklenici černých oliv.

Pablo heká do mikrofonu:

„Někam, kde nejsou žádné stíny... podzemní zahrada je prázdná... Běžte do jízdárny!“

Když ale Pablo doběhne do jízdárny, o chvíli později následován Johnem, je už příliš pozdě. Hannibal sedí na naklonovaném Bukefalovi a nehybně stojí uprostřed jízdárny. Osvětlení uvnitř ruší jakékoliv stíny. Jako by na ně čekal.

„Konečně jste tady...“ řekne tónem plným arogantní pýchy, když Battushig a Salonqa vstoupí do jízdárny chvíli po ostatních.

Potom Hannibal chladně prohlásí, že je mohl všechny zabít, ale že se radši

rozhodl shromáždit je na jednom místě. Chce, aby byli svědky jeho triumfu. Podařilo se mu ovládnout hřebce a má i opravenou hvězdu. Pablo rozzuřeně vykřikne, vytasí svůj facón a rozběhne se směrem do středu jízdárny, ale Salonqa skočí před něj a drží ho zpátky.

„Ne! Nedělej to! Johne, pomoz mi!“

Hannibal se zlomyslně směje a z jeho dvoubarevných očí vyzařuje škodolibá radost. Rozepne si horní knoflík u košile a zvedne nad hlavu pečeť Alexandra Velikého upevněnou na šňůrce, kterou má kolem krku. Nevidí stín pohybující se za jeho zády. Nerozumí tomu, proč se Bukefalos najednou staví na zadní, proč je písečná jízdárna před ním zaplavená jasným světlem, proč stín koně jakoby útočí na Bukefala a proč jeho hřebec panikaří a bojuje s otěžemi a ostruhami v jeho bocích. Hannibal zoufale skučí a bije zděšeného koně teleskopickým bičem, který měl schovaný v botě. Na koňském těle se objevují krvavé rány. Ignoruje naléhání Sergeje, který se najednou objevil v jízdárně s Naďou po boku a prosí ho, aby přestal hřebce

bít. Místo toho se ohání bičem ještě silněji. Odmítá se vzdát, když je tak blízko dosažení všeho, o čem kdy snil!

V návalu strachu a bolesti Bukefalos dál bojuje, dokud se mu nepodaří vyhodit surovce ze sedla, pak se dá na útěk, co nejdál od zlého stínu, který na něj útočí. V okamžiku, kdy Hannibal dopadne na zem, jakoby jím projela elektrická vlna. Najednou vzplane jako suchý strom, do kterého uhodil blesk.

Všichni zírají jako přikovaní na doutnající popel, který po Hannibalovi zbyl. Sergej se pár metrů od Battushiga snaží hřebce uklidnit. Potom se ozve Battushig, který se dívá do dálky a jako by mluvil sám k sobě. Na ruce mu visí miniaturní holografický projektor.

„‚Pokud by neštěstím její nositel podlehl šílenství nebo zuřivosti, nebo pokud by jeho ambice zvítězily nad rozumem, hvězda by zajistila jeho pád.‘ Proroctví se naplnilo... odpusť nám, Bukefale...“

Salonqa měla celou dobu pravdu. Hannibal se tolik snažil zabránit tomu, aby klon Bukefala nikdy nespatřil slunce, až to přerostlo ve slabost, která se postarala o jeho zkázu. Jelikož nedokázali napodobit slunce, použili fotografie Bukefala a vytvořili projekci animovaného holografického stínu silného „zrcadlového hřebce“. Ten vypadal, jako by na Bukefala útočil. Přerušení pouta, které se Hannibalovi podařilo s koněm navázat, ho donutilo odhalit šílenství a nadměrné ambice.

- 16 -

Epilog

Sergej dobalil věci v domě, který použili jako základní tábor. Když zavírá dveře, jakoby v dálce zaslechl tesklivé zařehtání na rozloučenou. Ví, že si navždy zapamatuje zvuk kopyt Bukefala, jak se ztrácí v temném lese. Co bude s tímto výjimečným hřebcem, s tak hrdým a nezkrotným koněm, když ho teď Sergej vypustil do volné přírody? To už se nikdo nedozví... a je to tak asi nejlepší.

Všichni se sejdou nad údolím v bezpečné vzdálenosti od hradu a instinktivně drží minutu ticha. Minutu rozjímání před vykonáním závěrečného činu. Hrad a strašlivé věci v jeho nitru musí být zničeny. Jakmile jejich zaměstnavatel zmizel, Hannibalovi přisluhovači bez výčitek svědomí vzali do zaječích. Všechny klisny vypustili do rozlehlého lesa. Už zbývá jen stisknout tlačítko a odpálit dálkově řízené výbušniny. Ale než nadobro uzavřou tajemný příběh Hannibala a Alexandra, čeká je ještě poslední těžké rozhodnutí. Co mají udělat s pěti kousky hvězdy, které Naďa posbírala z podlahy jízdárny poté, co ji Bukefalos rozdupal.

První se ozve John.

„Každý si vezme jeden kus a schováme je na tajné místo, stejně jako Ptolemaiovi jezdci. Nikomu nikdy neřekneme, kam jsme je schovali, ani mezi sebou navzájem. To je nejlepší způsob, jak zachovat tajemství hvězdy.“

Po jeho návrhu následuje těžké ticho. Všichni ví, že má pravdu a že přijmout zodpovědnost znamená nést toto břímě po zbytek života. Ticho přeruší Battushigův vážný hlas.

„Myslím, že jsme to všichni cítili... hluboko uvnitř. Pokušení absolutní moci a nesmrtelnosti je příliš silné, i přes ty nejlepší úmysly. Pokud zůstaneme v kontaktu, pokud se budeme v budoucnu chtít znovu setkat, nejsem si jistý, že se dokážeme ovládnout a nepokusíme se pečeť znovu ukovat a použít její sílu.“

„To znamená, že už se nikdy nemůžeme setkat,“ zakončuje myšlenku Salonqa.

„Ehm...“ přeruší ji Leyla, „úlomků je pět a nás je šest. Takže kdo...?“

Všech šest lidí se okamžitě přihlásí. Po chvíli se Leyla a John setkají očima a stejně tak Battushig a Salonqa... Pablo je tajně šťastný, že je sám, a Naďa si najednou uvědomí, že už nikdy neuvidí svého otce. Nedokáže se rozhodnout!

***

Odletová hala, letiště v Mnichově

Profesor Temudjin jde směrem k unaveným teenagerům shromážděným v hale, potřese Sergejovi rukou a pošeptá mu několik slov. Oba se otočí ke skupině a v očích jim září láska a porozumění.

„Tito dva staří mládenci si každý vezmou jeden kus. Leylo a Johne, Salonqo a Battushigu. Nechceme trhat vaše pouta. Láska hory přenáší...“

„Tati?“ zamumlá Naďa rozrušeně. „Pokud si Pablo vezme jeden kus, každý

pár také po jednom a vy s profesorem zbývající dva dílky, znamená to, že už tě nikdy neuvidím?“

„Znáš někoho, kdo by byl tišší než tvůj otec?“ odpoví Sergej s náznakem rošťáctví ve hlase.

Naďa propukne v pláč a vrhne se otci do náruče.

Když se ozve výzva k nástupu do letadel, profesor Temudjin jednoho po druhém vřele obejme.

„Sbohem, přátelé. Rozhodli jste se správně, i když musíte nést břímě tohoto tajemství do konce života a už nikdy se nemůžete znovu setkat. Nechť jsou vaše životy tak dlouhé, šťastné a moudré, jako byl život Ptolemaiův...“

Memoáry Ptolemaia I. Sótéra, krále Egypta, cca 285 př. n. l.

... Sebral jsem Alexandrovi pečeť moci a mečem odsekal její cípy. Ty jsem svěřil pěti důvěryhodným jezdcům, kteří měli za úkol odvést je co nejdále od sebe, aby se nikdy nikomu nepodařilo spojit je

znovu dohromady. Pátý jezdec, můj nejlepší poručík, si osedlal Bukefala... i on se vydal do jednoho ze vzdálených koutů země.

... Alexandr už nikdy nebyl jako dřív. Upustili jsme od indického tažení a stáhli jsme se. Alexandr zemřel na malárii v Babylonu. Bylo to těsně před jeho třiatřicátými narozeninami.

... Právě jsem oslavil 80. narozeniny a za celý svůj dlouhý život jsem žádného z pěti jezdců znovu nespatřil. Svět je příliš veliký na to, aby mu jediný člověk mohl vládnout a zároveň dokázal zabránit jeho zkáze. Modlím se k Diovi a Amonovi za to, aby až do konce časů nikdo nespojil těchto pět úlomků pečeti Alexandra Velikého...

Konec

Stáhnout: