Howrse hraji z jediného důvodu - patřím do té sociální třídy lidí, kteří nemohou mít vlastního koně, tak tohle je moje náhražka. Jako takovou tuhle hru velmi obdivuji - zakladatelé a vývojáři vytvořili skutečný fenomén. Jsem teprve začátečník, po prvních 14 dnech, kdy jsem si naivně myslela, že získám stužku se svým prvním koněm s dovednostmi přes 20 000, jsem došla k poznání, že to není taková sranda. Velký obdiv všem, kteří stužku získali, kór opakovaně.

Jsem  milovník evropské jezdecké kultury. Miluji staré způsoby tréninku koní. Myslím si, že v kombinaci s moderními poznatky z koňské a lidské anatomie a biomechaniky (a pár dalších oborů, kterým úplně nerozumím) máme v dnešní době možnosti, jaké nikdo před námi. Jen je škoda, že studium je časově a disciplinárně náročné, a tak se mu věnuje málo lidí.

Velmi mě štve moderní jezdecká společnost. Na kolbištích jsou častěji vidět jezdci s rozpadlými koňmi a příliš velkými ambicemi, než skuteční jezdci. Za malými holčičkami na velkých silných koních stojí rodiče, kteří kdoví proč tohle podporují. Nemyslím si ale, že by naše jezdecká mládež byla špatná. To jen někde selhal článek ve vzdělání mladých jezdců. A článek tvořící tuhle celou bublinu.

Jak jsem psala, jsem milovník evropské jezdecké kultury. Strašně moc mě baví porovnávání jednotlivých národních stylů (německé vs francouzské vs anglické vs maďarské vs španělské). Ve svém studiu jsem teprve na začátku, ale ráda bych zde v budoucnu dávala výsledky svého studia v kostce, aby to snad případnému čtěnáři pomohlo. (jde to ale pomalu - většina knih na toto téma je v cizích jazycích a já se s jazyky nikdy zvlášť nekamarádila).

Nuno Oliveira:

- https://www.youtube.com/watch?v=dfQnLaS9pAs

- https://www.youtube.com/watch?v=-uit5zEGZZc

Kanály:

- https://www.youtube.com/@ArtisticDressage

Aktualizace k 28.10. - historie moderního skokového sedu:

zdroj: Josef Dobeš - Jízda na koni

L.E. Nolan - Kavalerie - historie a taktika

a pak různé internetové stránky, které si už nepamatuji, četla jsem před časem, ale uvádím jednu o důležité osobnosti, která ovlivnila moderní sed, kdyby si chtěl někdo počíst: https://daydreamofhorses.wordpress.com/2016/06/27/caprilli-vs-classical-riding/

Zdá se, že z doby rytířů, kteří seděli hluboko a s dlouhými třmeny, se postupně vyvinul sed, který byl používán univerzálně ve všech evropských jezdeckých odvětvích, a to od venkovního terénního ježdění, přes skoky, dostihy, drezuru až po vojenský sed. Tento sed vypadal (mimo sedla, která prošla jistým vývojem - viz úprava sedla kapitánem Nolanem) po dlouhé období stále stejně, jako v době rytířů: jezdci pořád, i při parkuru/crossu, seděli hluboko a s dlouhými třmeny. Parkuroví jezdci to dokonce dotáhli tak daleko, že skákali zaklonění s nohami vystřenými dopředu před sedlo (doporučuji si najít nějaké obrázky na internetu). (čili zhruba od středověku, až do přelomu 19./20. století - to je dlouhá doba.)

Ačkoliv se nám toto dnes může zdát jako naprosto praštěné, z pohledu sedu "hluboko a dlouhé třmeny" to byl naprosto logický pohyb - jak chcete ulehčit hřbetu koně, když skáče? Tím, že se zakloníte dozadu, tím pádem hřbet "zvedáte", popřípadě "ulehčujete" předním nohám. Žádoucí v té době bylo !dokonce! doskakovat za skokem zadníma nohama dřív, než předníma. 

Uvědomme si, že toto byla jiná doba, a tak, jak by dneska vypadal za debila někdo, kdo by skákal zakloněný, by v té době vypadal za debila kdokoliv, kdo by skákal předkloněný. Lidé tehda nebyli zlí, jen znali méně věcí, než my dneska. Hluboký sed měl jezdci propůjčit stabilitu, zaklonění ji mělo ještě zvýšit (ona to není zas tak praštěná myšlenka, aneb, jak jezdíte z kopce?), ale široce přijímaný, nikým nenapadený model ježdění způsoboval, že koně ve skoku a rychlejších chodech v terénu trpěli - bezpochyby jich mnoho mělo propadlé hřbety a syndrom kissing spine. A pokud nikdo nepodrobí systém přehodnocení/kritice, tak se v určitých špatných věcech pokračuje dál, aniž by kdokoliv tušil problém. 

A on tento systém skutečně nikdo nenapadl, resp. nebylo to tak, že by někdo přišel s laboratorními výsledky a začal říkat: "Děláme to špatně, existuje i jiný, pro koně lehčí způsob". Ve skutečnosti za změnu mohla náhoda. Jistý americký žokej měl při dostihu nehodu. Po klopítnutí koně byl katapultován na krk koně, následně se mu však podařilo se zachytit koleny za kohoutkem a jeho kůň zrychlil. Tento sed od amíků převzali angličané, kteří si všimli, že i horší koně vyhrávali nad lepšími koňmi, pokud byl tento horší kůň ježděn v tomto předkloněném sedu, kdežto ten lepší kůň byl ježděn starým, hlubokým sedem.

Angličané tehdy dominovali evropské trenérské scéně. Od angličanů se začal tento styl šířit po Evropě. Až teprve po té, co byl tento sed v Anglii přijat, si tohoto "nového" sedu povšimli dva italští jezdci - Frederico Caprilli a Pietr Santini. Podle všech dostupných zdrojů to vypadá, že Caprilli byl v době objevu předkloněného sedu v životní fázi, kdy hledal nové způsoby jízdy pro terénní a parkurové ježdění, kdy se snažil najít způsob, který by ulehčil pohyb koni. Sledoval pohyb koně ve skoku s jezdcem a bez jezdce a povšiml si mnohých odlišností. Nevím přesně, zda začal věnovat pozornost skoku koně před nebo po tom, co se dozvěděl o novém "předkloněném" sedu, nebo jestli předkloněný sed vedl k jeho zamyšlením nad problémem, či zda už nad věcí přemýšlel delší dobu a "předkloněný" sed byl jen trefa do černého, myšlenka z nebe, která přišla. Každopádně, Caprilli ve svých pokusech se skoky koní bez a s jezdcem vytvořil onen moderní parkurový sed, který známe dnes. 

Koncept moderního parkurového sedu byl ale stále v plenkách, alespoň podle dobových fotek. Jezdci nebyli v rovnoběžné pozici se hřbetem koně, tak jak to známe dnes, spíš byli jen "decentně" předklonění. Každopádně, Caprilli měl ze svého objevu docela problém, protože jeho "nový" způsob skákáni nebyl přijat vedením a byl dokonce přeřazen do jiné části armády. Uznání se dočkal až později. Btw, ke konci života byl hlavním instruktorem v jedné nejmenované jezdecké škole, kde svůj sed předával dál. 

S popularizací tohoto nového "předkloněného" sedu na olympijských hrách v roce 1906 se tento sed dostával postupně do světa a povědomí veřejnosti.

A poslední téma k zamyšlení: když jsem si představila sama sebe ve skoku předkloněnou, a pak zakloněnou, tak jsem si jistá, že pro úspěšné provedení skoku (tedy ne-spadnutí) bych v případě zakloněného sedu potřebovala mnohem lepší kondičku, než mám teď. Caprilli svým předkloněným sedem otevřel cestu do parkurového světa i ženám, protože si nemyslím, že by dnešní jezdkyně na tom byly tak fyzicky dobře, aby zvládly tehdejší parkur. A co vy, zvládli by jste tehdejší parkur? (ot. platí pro muže i ženy, né pro naše koně